Kde jste se naposledy cítili jako vážený zákazník/klient?

Včera, když mi odpoledne! volal operátor firmy, kde mám objednávku. Velmi příjemný a přínosný hovor.

V obchode znacky Lacoste, pred cca 2 lety.

V restauraci, ale moc takových podniků není, člověk musí hledat.

U finančního poradce. Je to tak měsíc. Obsluha byla vynikající, vše srozumitelně vysvětlil a dal mi výhodnou nabídku.

To není až tak výjimečné, arciť je to pořád výjimečnější, než by mělo být. Taky je to o tom, že kde se nechovají, jak předpokládám, tak jim svoje prachy nedávám, tedy, prostě tam nechodím.

Naposledy? Ty, asi, „paradoxně“, když jsem v bance měnil stokorunu staré edice za stokorunu nové edice, protože jsem si toho nevšiml, že mi ji někdo vrátil. Žádný kšeft, že, opruz, povinnost z nařízení ČNB, a vidíš, bylo to, jako bych jim tam ukládal povoz zlatých cihel! 🙂

Upravil/a: quentos

Asi takhkle: v pátek jsem byl na dentální hygienu a to jsem se po čase (kdy jsem byl klasicky u kompu uzavřený před reálným světem) zase „konečně“ cítil JAKO OCAS anebo cokoli podobného (umíme si představit), jenom ne jako ZÁKAZNÍK, který to hradí ze svýho. Překvapený však nejsem (jak typické pro ČRdel).

Ale abych odpověděl: já asi tak před 20 lety, v Chicago, USA, kdekoli tam 🤷‍♂️

Upravil/a: zjentek

Kdykoliv, když mi mazali med kolem huby.

Nechci se tak cítit. Vždy, když to k tomu směřuje, jsem ve střehu, páč je jasné, že mě protistrana chce oj**at.

Občas se mi to stává i dnes, ale na jeden zážitek, který se stal před cca 40 lety vzpomínám stále. Jezdili jsme po Slovensku a stanovali. Nějaká náhoda nás zavedla k právě vznikající přehradě Ružiná. Jeli jsme z Kováčové přes Zvolen, v obci Lovinobaňa jsme si dali oběd a číšník nás nasměroval do vesnice Divín (kterou tam udajně založili Husité). Přehradu právě napustili, nikde nikdo, tak jsme tam „rozbili“ tábor. Druhý den jsme šli do vesnice nakupovat do potravin. Všechno měli, ale vajíčka už ne. Paní prodavačka se omlouvala, že jich měla dost, ale všechny vzala nějaká paní, která dělala svatbu.. Řekla jen: „Moment počkejte, já nějaké seženu.“ a
odešla. Zůstali jsme v obchodě s dětmi sami, dokonce, jak jsem si všimnul, byl na pokladně pootevřený šuplík. Asi za 10 minut se vrátila i s vejci. Omlouvala se, že jsme tak dlouho čekali, že obešla více domů, ale neměla štěstí, až u posledního vejce sehnala. Stále na to vzpomínáme, při tehdejší ochotě prodavaček, které bez rozpaků říkali zákazníkům: „Nemáme“ to byl celkem šok. Tato prodavačka byla již starší, možná pamatovala časy, kdy zákazník byl náš pán.

Upravil/a: paul1

Mno, já si na tyhle zdvořilostní věci moc nepotrpím, upřednostňuji rychlost, efektivitu, byť třeba i strohou. Faktem ale je, že třeba ten, kdo nezažil zákaznický servis v Japonsku, tak netuší, CO to vůbec je. Tam mají přísloví „zákazník=bůh“ a berou ho VELMI vážně. Jedinou vyjímkou jsou japonské banky a telefonní operátoři (jak jinak, to je asi platné pro celý svět, že určitá hovada jsou hovady VŠUDE). Tedy myslím to tak, že velice zdvořilí JSOU i oni, ovšem jako kdybych místo k lidem mluvil do dubu. :)