Když se někdo chová v práci naprosto odlišně než doma, jak se pozná jeho pravá osobnost? Jak se pozná kdo vůbec je?

Díky za důvěru… anebo… počkej… snad nemyslíš, že doma jsem vzorná hospodyňka a v práci mrcha?:-)))

K otázce: Tohle je docela obvyklé chování. Nebudu rozebítat to, že v práci je člověk profesionální a ne familiérní kvůli respektu, ale zaměřím se na opravdu velké rozdíly v chování, jaké jsi popsal. Model despota v práci – doma srab.
Zpravidla se vychází z toho, že tak, jak se člověk chová v soukromí, takový je ve „skutečnosti“. Soukromí je intimita, v němž je sexualita, city – a právě tahle „směs“ ovládá naše chování v první řadě. Zejména klasické podpantoflácké chování má za následek „vyventilovávání si“ svých mindráků na podřízených. Alespoň někde se cítí pánem, nemá k těm lidem žádný citový vztah, někde je „důležitý“, něčeho dosáhl. Klasickým příkladem je Frank Burnes z M. A. S. H.
U těchto typů lidí to chce mrknout se do dětství, do rodiny, obvykle tam bývá silně dominantní matka – pokud jde o muže.
Veškerá „autorita“ takového jedince jde ale „do kopru“ jakmile se tohle okolí dozví. Pak už se dotyčný může jen mstít. A také to dělá, i kdyby mu to ti lidé nedali najevo.
I tihle jedinci se ale dělí do dalších skupinek.
Pomůžu si Sigmundem…:-) Často tam bývá touha po promiskuitě – ovšem se ženou, která „nebude dělat problémy“. Takový člověk může i udržovat dlouhodobý mimomanželský poměr, ale svou milenku by byl nakonec i schopen zabít (stane se), než aby se jeho žena něco dozvěděla. Nebo dělá, že ji nezná. To jsou ty typy mužů, co se nikdy nerozvedou – klasicky se nabízí to, že od maminky se přece neodchází.
Další varianta despoty je to, že podřízení jsou líní zloději a chtějí ho nervovat a okrást, zatímco manželka (maminka) je jediná, která to s ním myslí dobře, má vždycky pravdu a má ho ráda.
Pak je tu i závist – má doma zlou manželku (mámu), tak to lidem (zejména těm, o nichž ví, že jsou pohodáři a mají dobrý vztah) „osladí“ alespoň v práci, aby si nemysleli, že je ten život pořád tak krásný…
Je toho pochopitelně víc, co člověk, to osud.
K té změně… Řešit se to dá, jako (skoro) všechno, ale důležité je, aby si to dotyčný uvědomil a spolupracoval. Jenže, když je doma žena spokojená a podřízení v „haptáku“, co by řešil, že?

Btw – Znám také případy opačné – v práci (i jako šéf) dobrák, kamarádský, ale doma bručoun, buzerující kvůli neumytému hrnku. Ale takový je brzy (obvykle) paroháč…:-)

Každý, nejen lidský jedinec, se zpravidla chová tak, jak je mu okolím umožněno.
Tedy tvůj příklad: doma velí paní, on se klidně a dokonce rád, přizpůsobí. Jenže v práci má jakési postavení, které mu umožňuje jiné chování a tak se proto chová zcela jinak. V tebou popisovaném závěru pak nezřídka může dojít a dochází k problémům, ve finále mají zkrátka podřízení z takového šéfa alespoň tajnou legraci.
Totéž se děje v přírodě a není to ani tak otázka typu jedince, ale jeho příležitostí.

Já jsem semetrika vždy a všude a vůbec to nepovažuji za přetvářku :))

A lidé vědí, kdo opravdu jsou? Vědí, co je jejich přirozenost?
Tvrzení, že člověk za výplatu bude tvrdit, že věci, které dělá, dělá správně, není legrace, je to realita, holý fakt! ..jakže zněla otázka? ..jak se pozná jeho pravá osobnost? ..kdo vůbec je? epry epry ,)
Doplňuji:
jang a jin se neustále vyrovnává: Chytí tě poldové, ležeš jim do zadku, zbiješ ženu a děti ..chytí tě poldové, rozbiješ je jak berlín, obejmeš něžně ženu a jdeš blbnout s dětma ,)
..škoda že se tak jasné věci nevyučují místo ekonomiky ,)

Upravil/a: zjentek

braník zase kárá…

také jsem to tak měl, doma bezproblémový, klidný, ve škole opak. Potom se to nějak ustálilo někde mezi problémovým kliďasem :)) takže za mě je pravda vždy jiná a zhruba řečeno někde mezi.