Kolika fatálních dopravních nehod jste byli svědkem na vlastní oči?

Keplere, když čtu co píšeš, už neřiď!

Jinak jedna věc je být u nehody a druhá okounět tam tak dlouho, než je jasné jak to dopadlo.

Stačí chvilka nepozornosti a je vymalováno, jednou jsem jako dítě seděl v tramvaji a to křup nebylo ani poznat. Jen při pohledu ven z okna se k nám nějak sbíhali lidé… a my pak měli problém dostat se dom.

Jindy si pamatuji jak dostala tramvaj paní staršího věku, nejdřív přijela sanitka, nechali jí přes hlavu gázu o velikosti dětské pleny, pak přišli dva policisté a losovali si, kdo jí bude sundávat z rukou prsteny, než jí naloží havrani.

Také si vzpomínám na sešrotované vozidla z dopravních nehod, občas mě bral strýc sebou jako soudní znalec, problémem byla krev a tak různě, to jsem se mohl dívat jen z dálky.

Jednou auto předemnou nabralo cyklistu v protisměru, bohužel byl ožralý a kličkoval, navíc po tmě, ten udělal salto přes střechu a skončil mi před koly. Naštěstí jsem to ubrzdil, v ten okamžik se jakoby zastavil čas, ožrala divně chroptěl, od úst mu stoupal s výdechy obláček páry, myslím že jsme pod něj i přes něj hodili deku a nějak přežil. Problém tehdy akorát byl, že tísňová linka vás z mobilu spojila někam do Prahy.

A víc raděj nevzpomínat..

V minulém století jsem měl údobí, jako spolujezdec, jsem za 12 let zažil 10 nehod vozidel.
Proto se stále trošku bojím, když řídí někdo jiný.

Měl jsem štěstí. Sám jsem mohl být několikrát v černé kronice… ale měl jsem štěstí. Zrovna včera jsem viděl osobáka mezi závorama, ale vlak jel pomalu a on nadzvedl závoru a vycouval. Říkal jsem si proč mu nikdo nejde pomoct… ale zvládnul to sám než jsem přijel blíž.

U fatální nehody jsem chválabohu nebyl, jen u několika menších, kde to skončilo bez újmy na životě. Byly to i tak nepříjemné pocity, i když to skončilo šťastně, nerad na to vzpomínám.