Má na rozvoj duševní choroby vliv výchova v (raném a předškolním) dětství?

Damiano, tznám ze svého okolí případ přísného, ikdyž milujícího otce, který ze své dcerky (mimochodem velmi chytré a cílevědomé slečny) vychoval nejistou podceňujéící se slečnu. Byla u mne nedávno s tím, že tatínkovi v ničem neuhoví a že ji nemá rád. Jenže to neslyšela, jak je na ni právě tento otec hrdý.
Není to duševní choroba, ještě ne. Ale došlo zde výchovou k narušení osobnosti dítěte. Kam se situace obrátí, to nedokáže dnes soudit nikdo.
Nejhorší je právě to, co potká děti v ranném věku. Následky nesprávné výchovy a traumat si ponesou většinou celý život a často se stane to, že při další nervové zátěži to takový člověk nevydrží a propukne duševní porucha. Nikdo neví, co a kdy se stane souštěčem takové nemoci.

No tak nepochybně, když někdo např. týrá malé dítě, nepochybně přispívá pravděpodobnosti, že si to dítě ponese celý život a v některých případech to bude i hodně nepěkné.

V předškolním věku jsem dospěl k poznání, že na blbce se musí jeho zbraněmi a tvrdě ho porazit, jinak nepřestane prudit. I když jsem byl drobnější, tvrdě jsem fyzicky ztrestal toho, kdo mě obtěžoval fyzicky i psychicky. Každý to zkusil jen jednou. Jakej je kdo " kretén" v dětství, takovej bude i v dospělosti. To jsem tenkrát nevěděl, ale dnes už to vím. Tudíž, v první řadě genetika. Výchova je důležitá , ale v systému školství spíše deformuje osobnost . Prostě je všude většina blbů a těm se systém přizpůsobuje. Ti se také více množí. Takže to co bylo za mého dětství únosné a zvladatelné výchovou, je dnes tragické . Příklad cikáni,
Doplňuji:
Prostě ať na to koukám, jak koukám, myslím že před listopadem oproti dnešku to mocní měli v hlavě víc v pořádku. Bohužel po této pseudodemokratické a liberální ignoranci bude muset přijít opak.

Upravil/a: Kohut57

Myslím, že v jistých případech to ovlivnit může

nie.
Pokiaľ máte na mysli defekty typu mongoloizmus, debilita, idiotizmus a podobne, tie deti sa proste nemali narodiť.
Ostatné duševné traumy spôsobené výchovou sú ako-tak keď nie liečiteľné, tak udržateľné v rámci prijateľnosti (akceptovateľnosti okolia).
Výhovorka na traumy z detstva je proste len výhovorka – nikto z nás nemal (a ani generácie po nás, pred nami) nemá len pozitívne zážitky z detstva, život je niekedy krutý. Takže žiadne výhovorky.

Každý s jistě vzpomeneme na kruté a nenormální situace, které jsme prožili v dětství.

Já například vzpomínám, když mi bylo asi 6 let, že moje mamka a další ženy pracovaly na poli jednoho velkého statku nedalek Prahy a všechny plakaly. Bylo mi moc divné, proč pracují a přitom pláčou. V dálce jsem viděl jakoby stoupat kouř a zdálky bylo též slyšet jakoby hřmění. Později jsem se dozvěděl, že to byly Lidice.

Koncem války, když už to měli Němci prohrané a ustupovaly před postupující vítěznou armádou, jezdily blízko nás též evakuační vlaky s vězni a ruskými zajatci z koncentráků. Některé stavěly na našem nádraží. Na ploše za nádražím se brzy objevila hromada něčeho, přikrytá plachtou. Byly to mrtvoly nemocných vězňů, protože pod plachtou vykukovaly úplně vyhublé nohy a ruce. Z vagonů se potáceli ven vězňové a žebrali o jakékoli jídlo. Dospělí se mísili mezi ně a jídlo jim nosili. Bylo to pár týdnů před koncem války, takže němečtí vojáci už nebyli tak ostražití a tak se někdy podařilo některého vězně nebo zajatce nenápadně odvést a zachránit. Jako děti jsme u toho byli také.

Po jednom náletu se strhla letecká bitva nad naší vesnicí. Byly sestřeleny 2 německé stíhačky. V tom řevu motorů a střílení jsme se šli podívat jak to vypadá, ale zahnal nás šrapnel z protiletadlové střely, který prosvištěl blízko nás.

Nachytali nás němečtí důstojníci v rozbitých letadlech na vybombardovaném letišti v Klecanech, kam jsme si šli tajně nasbírat vystřílenou munici. Kamarád utekl, viděl jsem, jak za ním jeden z důstojníků utíká s pistolí v ruce. Důstojníci věděli, že tam někde jsem a že jim nemohu utéct, proto asi nikdo nevystřelil. Já, schovaný za bunkrem, jsem v tom zmatku stačil tajně vyprázdnit kapsy a všechny nábojnice zahrabat. Při prohlídce potom již jsem byl „čistý“, Takže mě po výslechu a a delším přemýšlení nakonec propustili.

Tak bych mohl dlouho vyprávět. Jak se to projevilo na rozvoji mých duševních chorob? Žádné duševní choroby jsem (doufám) nikdy neměl a nemám. Neměl jsem a nemám z těchto zážitků ani žádné post stresové stavy. Také to, co jsem prožil, nepovažuji za žádné „strašné“ události proti tomu, co zažily třeba děti v Lidicích nebo v koncentrácích. To ale neznamená, že jsem ve vypjatých situacích neprožíval strach nebo i hrůzu. Myslel jsem si ale, že takový je život a věřil jsem, že určitě zase bude dobře.

Jak mě tato „válečná“ zkušenost ovlivnila? Tenkrát všechny strasti přijímal jako věci sice velmi nepříjemné a nebezpečné, ale vcelku jako věci normální. Myslel jsem, že to sice není správné, ale že to tak musí být, protože byla válka. Také je pravda, že jsem měl velmi pevné zázemí. v rodičích a sourozencích. Až v hluboké dospělosti, díky literatuře a vzdělání, jsem si uvědomil, v jak neuvěřitelně strašné době jsme tenkrát žili a jak nebezpečný je fašismus.

To je ukázka, jak jsem byl válkou vychováván.

Ano. Může způsobit i rozvoj pozdější poruchy osobností a nebo zvýšit citlivost ke spouštěcím situacím v pozdějším věku. To se může dít v rodinách kde jsou např. dědičné sklony a porucha,která by se za příznivých okolností vůbec nerozvinula se později,třeba v nějaké životní krizi,objeví.
Doplňuji:
Osobnosti s krátkým " i" samozřejmě. :D

Upravil/a: michael69