Máte nějakou zvláštní fobii?

Tak jsem myslela,že mám z obchodáků asi jen já fobii,ale koukám,že nejsem sama. Jakmile vejdu do marketu,je mi na omdlení,necítím se tam dobře a mám chut hned vypadnout.
Zvláštní ale na tom je,že mi tato fobie vznikla v loni v srpnu po té,co jsem poprvé v životě prožila silnou vichřici s prudkým slejvákem a dostala panický záchvat. Byla to bílá tma,slejvákem a vichrem nebylo vidět na krok,voda mě bičovala do obličeje tak silně,až jsem nemohla dýchat.Poprvé jsem poznala,jaké tj.se dusit. Pár km.dál bylo tornádo,ukazovali to i ve zprávách.
Nechápu na tom,proč mám fobii z uzavřených marketech,když příhoda se mi stala venku.
Chtěla jsem se s tím poprat sama,ale nezvládla jsem to,úzkost z masivních center rapidně rostl,tak mi nezbývalo zajít za obvodním lékařem. Ten mi řekl,že jsem prožila trauma a podvědomí si strach sakra pamatuje.
Ale pochopila bych,že se budu bát bouřek,vichřice apod.,ale ne obchodáků.
Trpím na nízký tlak a kde je vydýcháno,mi je slabo,na omdlení.Nejspíš se mi spojilo jedno s druhým. Ale dost mi to vadí,vždyt nakupovat budu potřebovat do smrti..:-((

Doplňuji:
Petro09 a Briketko10,moc vám děkuji,tak se jedná o Agorafobii? To slyším poprvé.
Mně obvodák předepsal Prothiaden na úzkost.Brala jsem ho 3 měsíce,po vysazení byl chvíli klid,ale opět se mi to vrátilo,jen zatím ne v takové míře.
Strašně mě štve,že něco takového mám.:-(( Ale jsem ráda,že Petře09 pomohla léčba,měla bych ji zkusit také.
Moc děkuji zzzzz za otázku a tím i pro mě za cenné odpovědi.:-)

Upravil/a: Andělé

V obchoďáku je zpravidla dost špatný vzduch prohnaný nějakou ventilací. Já moc necítím, takže mi to nevadí, ale po delší době mě bolí hlava.
Mám dost běžnou fobii strach z výšky.
Když jsem fit tak to je celkem zanedbatelné, ale když se přidá ještě něco tak to stojí zato.
Bydlím v šestém patře. Když jsme se nastěhovali, tak jsem si řekla: „dobré, je tam okno, nebudu se vyklánět“
Když byla dcera maličká, ještě neuměla chodit, ale na vše lezla, tak vylezla na parapet, držela se otevřeného křídla a kymácela se tam na vratkých nožičkách. Mě to málem složilo, vykřikla bych, ale nechtěla jsem ji vyděsit, plížila se k ní, ruce se mi třásly, do týdne vyšplhala na okno v jiném pokoji, kde musela ještě přelézt topení, já jsem dva roky dolní křídla neotevřela, větrala jen horními okny. Když nám pak měnili okna v celém domě, tak žertovný řemeslník skočil na římsu (pořád je to to šesté patro) a utěsňoval to zvenku (bez lešení, bez jištění) já jsem vyletěla z bytu, celá jsem se třásla a málem zvracela, jen jsem řekla jeho Mistrovi že ho z chodníku seškrabovat nebudu a on ho hnal dovnitř.
Nemohla jsem se k té díře ve zdi ani přiblížit, nohy se mi třásly, podlaha se nakláněla směrem ven, stěna mi mizela a viděla jsem skrz ní až na chodník, přišla jsem na dva metry a zpět lezla po kolenou.
Pod námi sousedka vyskočila z okna a já jsem ráda že jsem byla na dovolené.
Nevěřila bych, že mozek umí takové věci, kdyby se mi to nestalo. Bylo to pořádně šílené a do letadla by mne nedostal jsem ráda když přejdu po mostě a vylezu na zahradě na strom.

Ja ty obchodaky taky nesnasela a nemohla sem tam vydrzet pritom nakupovani clovek k zivotu potrebuje a doktor rekl ze je to Agorafobie spojena s panicko uzkostnymi stavy a lecila sem se s tim a uz je to dobry.

Netrpím fóbiemi, protože se je snažím hned v zárodku potlačit a to na ně platí. Asi jsem hodně silná osobnost nebo naprostý ignorant, ale pomáhá to. 🙂 Fóbie nepřichází obvykle ze dne na den – i když to tak může vypadat. Je to následek něčeho dlouhodobého, co v organismu „kvasí“, problémy houstnou a nabalují se (potíže v práci, v partnerství, finance, dlouhodobý stres) a pak přijde nějaký ten „spouštěč“ – viz bouřka nebo přepadení – kdy se tělo jakoby ubrání – tzn. nenastane přímo celkový kolaps organismu, ale „něco“ je jinak. Pak se stane, že místa, věci, lidé, pŕedměty, slova, číslice (ano i takové fóbie jsou) apod. nás neoddůvodněně děsí. Mozek zkrátka přehodí strach, stres a negaci dejme tomu na pavouka, aby měl víceméně pokoj. Bohužel to ale nevydrží dlouho a jeho další část (řekněme rozum) se začne bouřit, protože bát se v „krámě“ (agorafobie) je nelogické, ne? Někomu pomáhá kognitivní terapie, jinému léčba tím, co mu vadí, u dalšího jsou zapotřebí léky, někdy to zmizí tak, jak to přišlo. Obvykle alkoholici nebo lidé závislí, kteří se démonů zbavili, by mohli vyprávět o tom, jak se jim doslova „vyjasnilo.“
Přidávám odkazy, kde jsou „obvyklé“ i překvapující příklady fóbií.
http://cs.wiki­pedia.org/wiki/Fo­bie
http://cs.wiki­pedia.org/wiki/Sez­nam_fobi%C3%AD

Doplňuji:
Kamarádčin strach z knoflíků se nazývá Koumpounofobie.

Upravil/a: Damiana

Kromě obyčejných /vosy, sršně, pavouci/ mám i solidní fobii z letištního odbavení, když někam cestuju – což je u mě poměrně úsměvný, protože lítání samotný miluju. A mám ráda i letiště. Ale jakmile někam cestuju, tak se mi už i stalo, že jsem noc předtím nemohla usnout – iracionální strach z toho, že budu mít těžkej kufr, že bude problém při kontrole, že mi změní odletovou bránu a já si toho nevšimnu, prostě cokoli. Nejhorší to je, když mě čeká premiéra z dosud „neolítanýho“ letiště :o]
Rozumem přitom dobře vím, že se všecko dá dohodnout a že to dobře dopadne, že jsem to zvládla vždycky a zvládli to i blbější; ale fobii se prostě neporučí. Ale pomalu se to lepší…

mám velký strach z výšky, když musím sundat dvoumetrový závěs tak se mi zatočí hlava, jak jdu po nadchodu co je nad magistrálou nemůžu se ani podívat dolů, ale mám taky takovou, že se nemůžu dlouho dívat s vyvrácenou hlavou nahoru..
tu agorafobii mám též v hypermarketech, musím mít lísteček s napsaným nákupem a rychle pryč, nezdržuju se tam..
nemám ráda velké chlupaté pavouky, jak mi lezou doma, ty hned zabíjím kromě křížáků, ti mi nevadí, protože jsou venku..

taky mi vadí ten pach opilosti, puch nepraného oblečení starých lidí a jak vyndají na podzim kabáty páchnoucí od odpuzovače na šatní moly a zasmradí celý autobus..

Zvláštní fobie to asi nebude,spíš nějaká averze nebo odpor,ale nesnáším opilé lidi.Pokud to jsou lidi,které znám,tak to ještě jakžttakž snesu se zatnutými zuby,ale pokud to jsou osoby,co neznám a chtějí se družit,tak je mi fakt blivno,jak jim táhne z huby a nejen to.

Ano, já se přiznám, že trpím islamofobií. Není to žert. Je to fóbie jako každá jiná. Touto fóbií trpím od doby, kdy jsem poprvé četl ty nenávistné verše v Koránu. Od té doby se to jen zhoršuje a jakmile slyším jen slovo Islám, Korán nebo Muslim, tak mám pocit úzkosti, strachu a deprese.

Já mám snad všechny fobie co existují. Začnu u té zde nejoblíbenější, jak vidím, a to nakupování v obchodním centru. Chodím tam jen 1× týdně na velký nákup potravin, abych nemusela častěji. Než to oběhnu a propletu se mraveništěm lidí, je to hodina a půl. Zpocená, vynervovaná, s úzkostí v žaludku a nervozitou v nervové pleteni v břiše vláčím přetěžké tašky rukama s naběhlýma žílama domů. Kdysi jsem bydlela v 7.p. Pravidelně vynervovaná ze svého tehdy manžela jsem dostala svůj první panický záchvat. S prckem v kočárku jsme šli na pohotovost, ale skončili jsme v hospodě a po pár panácích byla panická úzkost pryč. Ale za 3 týdny se vrátila. Ale to je špatný návod, jak to alkoholem „vyléčit“, to víme všichny. Jen já se tehdy aspon dozvěděla, že to bušící srdce, dýchavičnost a bolestivé sevření na hrudi nebyl infarkt, ale nervy. Od té doby nesnáším vyšší patra a protože jsme jednou uvízli na dlouhou dobu v malém výtahu, který se cukavými pohyby pohyboval dolů, jakoby nefungovaly brzdičky, nejezdila jsem několik let výtahy. Už jezdím. Trpím taky agorafobií, strach z otevřených prostor, a klaustrofobií, uzavřených prostor, Nezavírám se doma ani na WC a v koupelně, mám hned pocit, že nemohu dýchat. Přes mosty jsem chodit nemohla, raději nechodím ani dnes a letadlem bych chtěla k moři, ale asi už nikdy nepoletím, bojím se panického záchvatu v letadle. S panikami se dá pracovat, vydýchávat je a vědomě se zklidňovat, když člověk si rozumně řekne, že to není infarkt, ale když je velká a nečekaná, na člověka jdou mdloby, nemůže dýchat, vyskočí mu šíleně tlak, tak to uklidňování jde ztěžka a pomalu. Největší problém mám v metru. Zabil se mi tam tatínek, který začal trpět depresemi po nevydařeném manželství s matkou a po celkovém zklamání ze života, že to nevydržel a jednoho dne…skočil. Nejezdila jsem 10 let vůbec metrem. Nemohla jsem. Nohy mi samy utíkaly dolů do kolejiště. Ted, když musím náhodou jet někam metrem a jedu sama (ještě s někým mi to jde poměrně dobře), stojím uprostřed nástupiště, ohlížím se ve strachu, jestli mě někdo neshodí dolů a v metru koukám na zem či strnule před sebe, protože nesnáším ty obličeje sedící proti mně, dělá se mi z nich špatně. Taky se hrozně bojím myší. No, jak říkám, jsem zralá na „Chocholouška“ ☹

Pro Andělé: První panický záchvat se mi stal doma, po náročných stresujících Vánocích 25. 12. a taky nevím, kde se u mně vzala fobie z otevřených velkých prostor. Dřív jsem neměla ani jednu fobii a ted jich mám celou nůši.
Doplňuji:
Pro Andělé: První panický záchvat se mi stal doma, po náročných stresujících Vánocích 25. 12. a taky nevím, kde se u mně vzala fobie z otevřených velkých prostor. Dřív jsem neměla ani jednu fobii a ted jich mám celou nůši.

Ještě bych chtěla podotknout, že chemické léky mi nepomáhají. Chce to nějak změnit myšlení, kognitivně behaviorální techniky učí člověka, aby naopak se stále více vystavoval situacím, které mu vadí, aby si psal křivky velikosti strachu a paniky. Homeopatická celistní léčba, nikoli klasická homeopatie, mi pomohla taky, vyhmátla mi z podvědomí věci, o kterých jsem vůbec nevěděla, že jsou stále můj problém, vyzvracela jsem ho ze sebe a záležitost jsem mohla po letech konečně uzavřít. Mám kontakt v Praze na dobrou doktorku, je to MUDr, ale věnuje se i celostní homeopatii, zajímá se o zdravou výživu, o všechno, co souvisí s tělem a duší, mohu když tak zaslat.

Upravil/a: pusinka50

Pár starších zpovědí (vč. relevantní rubriky).
Aspoň trochu vyváženějšího vzorku vůči tomuto, téměř výhradně feminnímu:
(Já nemám žádnou a i pouhý vzdálený náznak dokáži vůlí zaplašit, včetně, dnes už pradávné trémy při veřejném vystupování, s níž jsem se naučil pozitivně pracovat jako s přiměřenou zpětnou vazbou, korigující autocenzurou a respektem vůči publiku.
Takže bych mohl leda s nadsázkou konstatovat, že mám fobii z fobií, ovšem taková logicky v žádných seznamech nefiguruje – pro účely této glosy bych ji mohl pracovně nazvat jako „fobiofobie“).

Zdroj: http://www.od­povedi.cz/otaz­ky/podlehate-rovnez-necemu-na-zpusob-fobie

Celou dobu přemýšlím a přila jsem na to, že nejspíš fobii mám.
Když přijedu do Prahy, vadí mi chodníky v centru přeplněné spěchajícími lidmi, německy, anglicky a italsky hovořícími turisty a v noci cizojazyčně hulákajícími turisty.
Prahu mám ráda, ale pokaždé z ní rychle utíkám.
Nejspíš je to fobie.

z výtahů (kdysi po zážitku se zaseknutím v nákladním výtahu, od té doby nejezdím ani těmi běžnými osobními) a ty obchoďáky mi také vadí – nevím jestli více ti lidé nebo obchody jako takové.

Bydlím na menším městě a nakupovat chodím hlavně o víkendu, hned jakmile otevřou, abych byla co nejdříve u pokladny a pryč.