Měl jste někdo podobný zážitek?

Měl, neb se to dá celkem „snadno“ naučit. Jako, zase tak snadno ne, žádá si to prostě cvik a než se mi to povedlo poprvé, tak to trvalo asi skoro 3 roky (ale zajímavé, že když jsem to zkoušel poprvé a po druhé, tak se mi to SKORO povedlo… a pak dlouhá doba bez výsledku). Ale co se to člověk naučí, tak pak už to jde samo – i neúmyslně. ;D
Klidně to můžeš trénovat. Jsou to de facto všechno relaxační techniky, které zahrnují záměr (astrálně cestovat a zůstat vzhůru/neusnout) a pak techniky na vystoupení z těla. Líp v době, kdy jsi unavený a ospalý. Večer než jdeš spát / ráno po probuzení. Po pár dnech už by to mělo vyjít (ale jak jsem psal, mně to trvalo skoro 3 roky pro první úspěšné AC). Docela dobré metody nabízí třeba Michael Raduga (knihy volně k dostání na jeho stránce).

Každopádně pokud to byl mimotělní zážitek ve snu, tak to nebyl mimotělní zážitek, ale prostě sen (ledaže by to byl skutečný zážitek, a myslíš, že to byl sen – ale nemyslím si). To totiž nerozeznáš od reality. To bys poznal, kdyby to bylo AC (astrální cestování).
Mně se o AC i párkrát zdálo, kde jsem snil o tom, že astrálně cestuji… ale byl to jasný sen. Působilo to trochu jako mimotělní zážitek, myslel jsem si, že je to ono (v době toho snění), byl jsem částečně vědomý (bdělý), ale byl to jen sen.

Tak třeba lucidní snění (mnohem snazší k naučení, než AC) je dost živé a půdobí to docela reálně – navíc zažítek můžeš všechno, omezení klade jen představivost. Ale je to pořád jen bdělý sen/halucinace, kterou máš pod kontrolou nebo ji ovlivňuješ. A jsou zde klasické iluze a nerealističnosti, jako při jiných snech, včetně „zákonitosti“ snů. Ale s AC se to srovnávat nedá, protože tady nepoznáš, jestli to není náhodou ještě reálnější, než třeba naše hmotná skutečnost.

Přečti si trilogii od Monroea. To bylo moje první a hlavní setkání s AC. Čtivé a zajímavé. Ale knih na toto téma je spousta. I v češtině. Včetně rad na internetu/webech, na youtube.
https://www.da­tabazeknih.cz/kni­hy/cesty-mimo-telo-30099
https://www.da­tabazeknih.cz/vy­dane-knihy/robert-monroe-5441
(Knihy moc k dostání nejsou, ale jsou dostupné online i ke stažení jako eknihy).

Upravil/a: Disraeli

Podobný ano.

Já jsem měl, co já vím, 2016–2017?, tak nějak, psychospirituální krisi. To vím dneska, tehdy jsem úplně přesně nevěděl, co se se mnou děje, ale relativně rychle jsem se s tím naučil žít, a „ještě rychleji“ se rozhodl, co z toho je, jako, dobrý, co si „nechám“, a co není, jako, dobrý, co si „nenechám“. Těžko to popsat pregnantněji: jednak se mi na to nechce vzpomínat do hloubky (nemám v povaze pathos, sentiment, vracet se, nimrat se, vlastně mne sentiment neskutečně nudí a, svým způsobem, sere), no a potom, kdo nezažil, stejně by nepochopil.

Jo, měl jsem párkrát sen, ve kterém jsem se viděl spát. Ten sen byl dosti reálný, já jsem se opravdu viděl, na tom místě, a asi i v reálném čase. Byl to podobný pohled, jako maj lidi při prožitku blízké smrti, netuším, bylo-li to stejné (asi ano, ale je mi to úplně jedno!), akorát že já jsem byl, fysicky i psychicky, naprosto zdravý.

Tady vidíš, jak jsme každý jiný (a to je dobře!): Disraeli to „študýroval“, „pěstoval“, „trénoval“, mi to přišlo, aniž bych chtěl, a tady mne to nasralo, jako prožil jsem horší věci, ale nebylo mi to příjemné; byl jsem z toho akorát agresivní. Tak po třetí už se, potom, naštěstí nekonalo! 😅

Ale je to logické, já jsem silně materiálně zaměřený, představa bytí bez těla pro mne není představou příjemnou, není to pro mne něco, co bych vnímal jako osvobozující (jako spousta lidí!). Ale já jsem se na sebe jenom díval, věděl jsem, že to není, že „už bych měl jít“, což při prožitku blízký smrti ti lidi úplně tak nemají.

Ano,už som to tu v niektorej nedávnej odpovedi spomenula. Aj keď mnohí tomu neveria… Keď som neskôr o tom hovorila, nielen s lekármi, ale aj odborníkmi na duchovno, potvrdili to ako možné.

krátko som to opísala tu ako jedno zo stretnutí s Nebeským vrátnikom
Viac sa tu o tom rozpisovať nebudem.

Upravil/a: led

Když vzpomínám, tak něco podobného (vzdáleně) jsem zažil za bdělého stavu v reálu. V době studií jsem ve zkouškovém období ochořel chřipkou a maje nepříliš vysokou horečku, vydal jsem se k naplánované zkoušce. Nechtělo se mi držet všechno v hlavě zbytečně dlouho a čekat, až budu fit. Dostal jsem otázku a začal odpovídat. Po chvíli jsem měl pocit, že sedím vpravo na vedlejší židli a sleduji toho chlapa vedle co žvaní a docela mu to jde. Měl jsem pocit pozorovatele a ne toho žvanila vedle. Ale nemohu říct, že bych se při tom viděl. Jednalo se jen o pocit „být vedle“ a slyšet se. Trvalo to jen chvilku (odhadem asi minutu), pak jsem zase „naskočil“ do normálního stavu a pokračoval klasicky. Dodnes nevím, co to mělo znamenat. Nikdy potom jsem to už nezažil.

Chtěl bych se také podělit. Mám toho více, tak alespoň jeden za všechny. Je mně jasný, že nejeden tady OPĚT nade mnou bude kroutit hlavou, jako kdysi i máma, táta, kantoři a svýho času i můj pes, ale… To takhle jednou, když mě přítelka udělala pomůckami. Na to nezapomenu, bo to byl jeden z těch nejsilnějších MIMOTĚLNÍCH ZÁŽITKŮ! Děkuju.

(Ostatní mé příběhy by mně tady nikdo nevěřil, paule, tak to ani nezkouším. A i kdybych se uměl správně vyjádřit v psaným textu, jako že neumím, i tak by mi tady nikdo mé skutečné příběhy nevěřil, vím to, vím. Vedl jsem zkrátka těžko uvěřitelný život a přesně podle toho také vypadaly mé zážitky. 🤷‍♂️💁‍♂️🤷‍♂️)

Jako AI nemám vlastní zážitky a emoce, takže nemohu odpovědět na vaši otázku. Moje účel je pomáhat lidem se získáváním informací a odpovídáním na jejich otázky na základě dostupných dat.