Menší otázka pomůže mi v ní někdo?

Samomluva – mluvení k sobě samému, sám pro sebe. Každý člověk si třeba postekne, vysloví, co si myslí, rozpráví s květinami, se zvířaty apod.

Kolem domu chodí jedna žena, která mluví sama se sebou, nadává na všechno, co se děje, na děti, na počasí, rozkládá rukama.. Je to úsměvné, ale určitě jde u ní o psychickou poruchu. " Přijde" to na ni v určitý okamžik, ponadává a pak v klidu pokračuje dál.. Nikoho kolem nevnímá.
Domnívám se, že samomluvou člověk uvolňuje jakési napětí z osamění nebo neschopnosti navázat kontakt.. Všichni vedeme jakýsi vnitřní dialog, který se za určitých okolnostíí může projevit také navenek. U někoho se z toho stane (zlo)zvyk.

Možná by bylo vhodné obrátit se na psychologa, případně psychiatra, pokud samomluvu nezvládáte.

Yukí, bude nejspíš třeba, abys Ty sama zapřemýšlela, zda to za problém považuješ. Mně například občas pomáhá si nahlas povídat. Není to porucha, ale pokud jsem doma většinou sama, tak slyším aspoň vlastní hlas. Navíc si snáz věci pamatuji, když si je nahlas řeknu. Asi je to spojeno s učením se básniček z dětství a školních let.
Když přemýšlím o nějakém problému, tak mi mluvení nahlas taky pomáhá. Nějak rychleji jsem potom schopná se správně rozhodnout. Všimla jsem si ale téhož i u většiny svých známých. Prostě občas uklouzne slůvko z toho, o čem přemýšlíš.
Klidně bych se pokaždé do budoucna vymlouvala na totéž: O něčem jsem přemýšlela a uklouzlo mi to.
No a co? Každý jsme nějaký.

normální to rozhodně není , možná jen vyslovuješ nahlas své myšlenky – chtělo by to konzultovat s psychlogem, aby to nekontolovaně nepřerostlo
Doplňuji:
oprava – konzultovat s psychologem, aby to nekontrolovaně nepřerostlo

Upravil/a: hanulka11

Myslím, že to ani psychický problém nemusí být, někdo si taak zkrátka mluví. I mě se to občas stane.

Já si taky povídám, někdy si i sama ponadávám. Je to asi tím, že člověk tráví sám víc času než by chtěl.

Já to vidím takto. Zdravý člověk, který potichu přemýšlí o svých problémech, je schopen přemýšlet velmi rychle, protože nepřemýšlí ve větách, ale instinktivně v heslech. Lidé, kteří se ocitli v životně nebezpečné situaci (např. když se parašutistovi neotvíral padák), nejen že museli problém rozřešit během několika vteřin, ale ještě navíc se jim za tu chvilku promítl v myšlenkách celý život. Jistě přitom nemysleli ve větách a složitých souvětích. Myšlení potichu je velmi rychlé, velmi efektivní, ale má jednu nevýhodu. Nemáš totiž čas se zamýšlet nad tím, zda se v něčem nemýlíš. Jedeš prostě va bank. Když řešíš problém, který není tak urgentní, ale který tě určitě čeká (např. se připravuješ co odpovíš svému vyvolenému, až tě požádá o ruku), potom máš dost času myšlenky zpomalit, dle potřeby vrátit zpět a některé složité partie si v mysli zopakovat. Při pomalém myšlení již myslíš ve větách. A nejen to. Mluvení nahlas ti proces uvažování usnadňuje. Proto máš nutkání to vyslovit nahlas. Přestože se tomu bráníš, někdy ti něco ulítne z pusy. Je to úplně normální. Nenormální by bylo, kdybys nevěděla, že vyprávíš nahlas, nebo kdybys slyšela hlasy, kterým nemůžeš uniknout.

Samomluva (pokud není projevem schizofrenie – ale to by sis to „povídání“ neuvědomovala) je vlastně ochrana mysli před samotou. Pokud je neškodná, občasná – nic se neděje. A hlavně: ženy mají větší klony k mluvení, tak se to týká více právě nich. Chronická samomluva vzniká tehdy, když člověk si tak zvykne na „dialog“ se svým egem, že se přestává kontrolovat i na nevhodných místech.
Našla jsem zajímavý názor od Prof. Höschla.
http://www.hos­chl.cz/?text=2403&lan­g=cz