Miluje člověk stále stejně?

všetky ženy, ktorí prešli mojim životom, milujem do dnes.
Nedá sa porovnávať jedna láska s druhou, každá je iná, dajú sa porovnávať iba vlastnosti milovanej (milovaného).
Iná je láska k ženám z rodiny, iné boli študentské lásky, iné lásky na diaľku, iná je i láska v zrelom veku.
Ale každá je krásna, naj.

no s takovým pocitem, jak popisuješ, bude budoucí život mnohem příznivější, nežli s pocitem, kdy na začátku hluboké vášně a lásky třeba řešíš, že se netěšíš, až zase přijde ten den, kdy to všechno zase ochladne a nebude cejtit ,)

Hm zajímavé…

Já za sebe můžu říct, že svýho prvního kluka jsem milovala hodně, možná nejvíc, zbytek byli jen takový ubohý náhražky… Ale to je asi ve mně. Naopak on to měl tak, že každou miloval stejně, a když by se, jak píšeš, ohlídl zpátky, tak žádnou nemiloval víc (protože to chceš přesně slyšet od přítele! 😁)

Sakum prdum: Je to individuální.

Bohužel člověk je samotářský a má za úkol se pouze rozmnožit. „Láska“ je pouze slovo a vyvolává pouze iluzi toho, že nejsme na světě sami. Přitom se každý narodí sám a sám zemře. hodně lidí si myslí, že láska je skutečná a silná. Přitom je to pouze stav mysli a manipulace. Láska je, že vyplním na chvíli prázdnotu v srdci, ale dřív nebo požději prázdnota dožene každého.

S přibývajícím věkem a zkušenostmi již zamilování nebývá tak silné a člověk se řídí mimo srdce i více hlavou.

Na druhou stranu, láska kvete v každém věku a prožívání pocitů je u každého jednotlivce subjektivní, tak že obecné pravidlo nelze paušalizovat.

Lidé bývají různí a tak i vztahy mezi nimi bývají podle toho různé. I co do intenzity pociťovaných emocí. Lze samozřejmě zpětně cítit, že do toho či ohoho jsme byli více zamilování než do jiného. Ale protože je to pasé, takové řazení bývá „nadbytečné“. Jestli jde jít do vztahu, když už máme nějaký velmi intenzivní za sebou? Ano, v podstatě proto, že nic jiného nezbývá. Velký dojem v nás často zanechává právě ta „první láska“.
„Očekávat“ něco od vztahu je poměrně riskantní. Můžeme totiž sklouznout do toho, že budeme něco „očekávat“ od partnera/partnerky, a tedy klást na něho/ni jakési povinnosti naše „očekávání“ splnit. Pak zapomínáme, že za svá očekávání si neseme odpovědnost sami. Ten druhý za ně nemůže a pokud mu nesplnění svého očekávání vyčteme, k dobrým vztahům nepřispějeme.

Lidi si někdy i nalhávají, že toho druhého milují :)