Pokud se nemýlím, tak ta sonda má stále motorky pro korekci dráhy, nějakou „inteligenci“ minimálně na úrovni dronu řízeného GPS (chápu s GPS bude problém, ale ve vesmíru jsou jiné možnosti pro orientaci, které se úspěšně používají již desítky let) a ta planetka má v průměru cca 3/4 km, takže to není zas tak malý terč. Moderní vojenské rakety velkého dosahu se trefují s přesností na metry až desítky metrů. A neodkloní se kamkoli, odkloní se tím směrem, jaký byl před dopadem směr té sondy (pokud uvažujeme, že se sonda neodrazí, ale „zapíchne“. Vzhledem k energii se nejspíše odrazit nebude moct, protože dojde k její destrukci a roztavení sondy a značného množství materiálu té planetky. Takže hybnost sondy se z velké části sečte s hybností planetky (vektorově) takže změna směru je docela dobře předvídatelná.

Planetka se sice hýbe docela rychle, ale rovnoměrně. Nemá možnost manévrovat. A jak se trefit do rychle letícího cíle zvládali kulomety a děla už za druhé světové války. A tam ten cíl, mrcha, navíc manévroval.

Sonda DART bude poháněna iontovým motorem NEXT-C. Energii pro jeho provoz budou dodávat rozbalovací sluneční panely nové generace ROSA (Roll Out Solar Array).

Protože jediným cílem sondy je náraz do měsíce planetky, nenese žádné vědecké přístroje. Jediným větším přístrojem je 20cm dalekohled DRACO, který však slouží především navigačním účelům (pro přesné nasměrování sondy před nárazem).
(wiki)

Upravil/a: Dochy

Taková zastaralá (), ale dodnes používaná SLBM Trident II D5 (UGM-133; má přes 30 let, v té době měly PC-XT úžasné grafiky Hercules s nevídanou barevnou škálou celých 64 odstínů šedi a GSM mobily se teprve rodily v hlavách inženýrů!) má (dle hlavice) CEP 90m. A to přesto, že se jí nepřítel pokouší „oblbnout“ protiraketovými prostředky.

Strefit se do asteroidu, který nijak nemate cíl a má krásně předvídatelnou dráhu (můžeš si podle ní seřídit i hodinky, pokud znáš efemeridy > žádná potíž) už DNES není zase tak světoborné. Uvaž, že již v sedmdesátých letech lidé dokázali strefit Jupiter tak, že ho Voyager 2 použil jako gravitačního praku k urychlení cesty k Saturnu, kde udělal totéž směrem k Uranu a nakonec k Neptunu (kolem kterého prolétl v roce 1989). A ani tehdy to s vyjímkou odborníku nikoho moc nebralo. ;) :)

Jistě, půjde o precizní prácičku, to jsou třeba i hodinky, ale v zásadě nic převratného. A s tím „odkolněním“ to máš tak. Stačí do asteroidu (velkého i stovky metrů o kterém již předem víme, že se strefí do Země – hlídá se to!) vrazit ideálně výbušnou hlavicí, aby se rozdělil. Menší kousky (s menší hmotností) přirozeně změní trajektorii. Nepatrně, ale s postupem času bude odchylka narůstat. To víš, Keplerovy zákony. ;)

Takže kdyby se objevil nějaký zlobivý větší asteroidík (jako svého času Chicxulub, který potentočkoval dinosaury), tohle je cesta z potíží. Stačí včas z něj „kousek ustřelit“ a taková pohroma mine Zemi klidně o statisíce km, i více. A nám v pohodě stačí jen když mine stratosféru.

Tudíž je nám FUK kam, jen ne „do černého“ (Země). O zbytek se postará „nebeská mechanika“, hlavně Slunce a pak případně vnější planety.
Existují ovšem i projekty, které v budoucnosti chtějí nasměrovat vhodné asteroidy na zemskou orbitu za účelem těžby minerálů a hornin, to je ovšem trochu vzdálenější budoucnost. :)

Asi to není legrace, ale když se SpaceX dokáže trefit Falconem na ponton na hladině oceánu, už věřím všemu. Ostatně setkání kosmických lodí se podařilo už před 50 lety.