Mohl se smrtelník v Řecké mytologii stát bohem? (Jenom smrtelník, ne polobůh)

Používej spíš přítomný čas, když se bavíš o mytoloogie atd (tj. „Zeus byl králem bohů“… kdy BYL a tedy proč už není? a nebyl-li nikdy, tak proč to BYL? Správně je „Zeus je král bohů“ atd., neboť on je v mytologii/ná­boženeství stále tím bohem).
Platí stejný princip jako u Hérakla… pokud by překonal své lidství, stal by se bohem. Nevadí, že Héraklés byl polobůh už za života mnohým obdařený. Akorát, že něco takového bylo/je extrémně nemožné. Héraklés byl vlastně jediný komu se to povedlo. Vyjímkou možná Ariadna – kterou si vzal Dionýsos a stala se z ní bohyně. Zdálo by se, že zde to nebylo za zásluhy a za život jaký vedla (jako u Hérakla), ale není to pravda. Bylo to za její charakter, půvab a příkladný život – tj. byla taková, že se do ní zamiloval i sám bůh a učinil z ní bohyni. A to byla předtím jen smrtelnice/člověk (i když dcera krále).

Byly by zde i „jednodušší“ cesty, jak se stát bohem. A to sníst/vypít nektar a ambrozii… kdyby je okusil smrtelník, stal by se bohem. Potíž ovšem je, že zde není tak nějak možnost se k nim dostat. Totéž platí pro zlaté jablko (granátové) ze zahrady Hesperidek. Platí zde totéž – alespoň se to říkalo – že když ho pozře obyčejný člověk – stane se bohem. Akorát by někdo musel najít tu zahradu a dostat se přes draka Ládóna (a jediný, kdo se tam dostal byl Héraklés… a podle jiné verze to byl titán Atlas, který to udělal místo něj… ale přikláním se spíš k tomu, že to byl sám Héraklés. Za jedno by bylo nepravděpodobné, aby to pro něj de facto bezdůvodně udělal a za druhé měl Atlanta proměnit v kámen Perseus už o nějaké 2 století dřív… takže nemohl Héraklovi donést zlatá jablka).
Je však třeba říct, že tito noví bohové byli těmi nižší bůžky (tj. druhořadé, méně mocné). Rozhodně by nepatřili mezi velkou dvanáctku ani by se s nimi nemohli rovnat… Ve srovnání se smrtelníky nebo s čímkoli jiným však pořád bohové.

1. Oženit se s některým bohem/bohyní (to má v podstatě stejný důvod jako bod č. 2)
2. Prožít neuvěřitelný a velký život, po jehož smrti tě bohové odmění tím, že tě „povýší“ na boha (ale obnáší to vlastně to, že už za života, tak nějak překonáš své lidství)
3. Pozřít nektar, ambrozii nebo zlaté jablko (vedly se spekulace, jestli z tebe udělají boha nebo „jen“ věčně mladého a nesmrtelného… v originálních pramenech je úváděno, že po jejich pozření se staneš „nesmrtelným“. Nemělo by se však jednat o stav opačný smrtelnost, ale oni tímto dřív označovali bohy. „Nesmrtelní“ a „bohové“ byly synonyma, přestože nesmrtelnost samozřejmě nebyla to jediné, co odlišuje bohy a lidi a není to jediná věc/moc, kterou bohové disponují. Staneš se nesmrtelným → připojíš se k nesmrtelným, tzn. k bohům).

(4. stejně jako v některých jiných naboženstvích zde platí/platila tato jistá teorie o reinkarnaci: že postupnými reinakarnacemi a věky, kterými to trvá se nakonec duše povznáší, až nakonec překoná člověka a stane se něčím víc, božským, spojí se s božstvem samotným atd. Ale to je spíš filozofický koncept – a to jen některých starořeckých autorů – než přímo součást mytologie).

Vysoce úspěšní jedinci (nebo ti co měli kult, velký věhlas atd) byli prohlášeni za bohy. Například Alexandr Veliký nebo římští císaři. ALE tohle už není součást mytologie a je to spíš věc lidí, kteří si myslí, že se stali bohy anebo je začali posmrtně uctívat jako „skoro bohy“ či „lisdké bohy“ (i když byli třeba oficiálně kněžími uznáni za božstva).
Modlilo se ale i k „obyčejným“ héroúm/hrdinům nebo duším (a hlavně předkům)… z toho vyplývá, že to má taky svůj význam a že posmrtně mají „tito“ taky svůj vliv a moc. Byť to samozřejmě nejsou bohové. Ale snad mohli/mohou zasahovat do lidského světa a někomu pomáhat atd.

Získat řekněme božské schopnost – v jisté omezené míře – bylo možné i jinak. A to už za života jako smrtelník. Tak například různé magické předměty, které vlastníkovi dají nadpřirozenou moc. Anebo vůbec čarodějové/ma­gikové, kterým díky jejich magickým schopnostem (které se daly osvojit) byla propůjčována moc bohů (o tom vlastně magie a nadpřirozeno bylo/je…). A bohové tímto někomu umožnili být neviditelný, mít nadlidskou sílu, být neztranitelný, přěmístit se, mít jasnozřivost, mít nějakou moc, sesílat kouzla atd. Takže stačilo se naučit magii a vzývat kupříkladu Hekaté (jako tvoji hlavní bohyni). :D

Upravil/a: Disraeli

Nielen v gréckej mytológii mohol, každá viera, náboženstvo, má v sebe možnosť zbožňovať smrteľníka.
Nebudem tu vypisovať vedecký elaborát zbožňovania… Vyberiem len jeden prípad, ktorý má súvislosť aj s dneškom:
V gréckej mytológii „božský čašník“ Ganymedes (neskôr božský symbol lásky rovnakého pohlavia) bol synom dardanského kráľa Troa a Kallirhoé ľudskej dcéry boha Skamandra, ktorého si pre svoje sexuálne chúťky uniesol Zeus.
Ganymédoví stúpenci vo svete do dnes stále viac a viac nadobúdajú silu.

Upravil/a: led