Mohou být nemoci způsobené emocemi?

Emoce přicházejí a zase brzy odcházejí. Dlouhodobý stres, to je jiná. Může způsobit hypertenzi a mnoho dalšího. Nicméně člověk bez stresu umírá později a spokojenější. Stejně v tom podstatný rozdíl nevidím, stejně tam všichni musíme.

Jistěže… I ty infekční – psychická pohoda či nepohoda může poměrně značně ovlivnit stav a obranyschopnost organismu. Ale je to hodně individuální.

Má se za to, že 80% nemocí si člověk „vykoleduje“ sám, převážně emocem, negativními emocemii.....Tím jak se člověk staví k veškerým prožitkům, pocity křivdy, vin, tápení, vztahy, povaha aj. Způsob lidského života + životospráva..
Každá nemoc bývá způsobena našimi vlastními chybami …

Stres je uváděn u každé nemoci, jako jedna z možných příčin.
Zkuste si přečíst knihu:
https://www.kni­hydobrovsky.cz/fi­lozofie-nemoci-647655
případně něco od MUDt. Hnízdila, shlédněte:
https://www.y­outube.com/wat­ch?v=RkLexA6jE­Go

Školní medicína si se spoustou nemocí neví rady, léčba tomu odpovídá.
Nemoc se udržuje(potlačuje neléč, neuzdravuje.í.

U onko onemocnění je vždy přítomna vysoká hladina HCY a zoufale nízký obsah Zn v organismu.

Někteří lidé tento názor zastávají. Pokud se trápíme, nebo nějak prožíváme negativní emoce, projeví se to na našem zdraví. Závist a podobně. Například Kirlianova fotografie veselého pozitivního člověka je jiná, než člověka v depresi. Ale organizmus je velmi odolný. Naproti tomu je divné to, že malé děti mohou mít rakovinu, ale je to pravda.
Je známý případ, že člověk se vyléčil z nemoci, kdy mu nikdo nedával šanci, jen tím, že si udržoval pozitivní náladu, četl knihy a sledoval filmy, hlavně komedie a podobné filmy.
Takže bych to rozváděl, stále dál a dál
Ale abyych byl konkrétní a odpověděl, tak mohou. Ale není to 100% ní pravidlo.

Myslím že manželství způsobuje u chlapů hyperaktivitu. To je nemoc, způsobená emocemi. Ovšem někteří chlapi trpí ADHD již od útlého dětství a to je něco jinýho. V tomto případě se jedná o nemoc způsobenou emocemi matek.

To je trochu složitější, protože psychosomatika je asi nejzasviněnější obor medicíny a je v něm dost prostoru pro tlachaly (např. Hnízdil), tlachaly (např. Honzák), hlupáky (např. Chvála) a šarlatány (např. Klímová). Z toho důvodu je velmi snadné najít zdánlivě podložená tvrzení, která jsou ve skutečnosti v lepším případě vycucaná z prstu, v horším případě jde o špatnou práci s výsledky studií (laik si obvykle nedohledá, že ta jedna „pozitivní“ studie je ve skutečnosti špatná a neprůkazná, nebo dokonce že existují kvalitnější studie, které původní výsledek vyvracejí). Takový obecný úvod, více viz článek v odkazu.

Rakovina byla v „době psychoanalytické“ pokládána za onemocnění, které by mohlo být způsobené psychicky. Chybělo jednoduché, snadno pochopitelné a mechanistické vysvětlení příčiny, o molekulární biologii se netušilo skoro nic (a ještě méně mezi psychiatry a psychology) a obrazné termíny popisující psychické procesy („energie“, „městnání emocí“,…) přímo sváděly k tomu, aby byly uchopeni nikoliv jako metafory, ale jako popisy existujících procesů. Z toho vznikl „typ osobnosti C“ a na to navázaly i další směšné záležitosti (viz článek, odstavec Pozitivní přístup pacientů s onkologickou diagnózou). Ve skutečnosti solidní důkaz, že něco takového existuje, nebyl nikdy podán.

Jen pro úplnost, chronický stres (mimochodem, taky problematická definice) může skutečně poměrně přímočarým způsobem zvyšovat produkci kortikoidů a tak tlumit funkci imunitního systému. Tím se skutečně nabízí možná biologická vazba (narušení „imunitního dozoru“, který většinu začínajících národů zlikviduje, aniž bychom si uvědomili, že se to v našem těle odehrálo), ale mnohem spíše aktivuje behaviorální mechanismy, které jsou spojeny s výraznějším rizikem (přejídání, alkohol, tabák, narušený spánkový rytmus,…). To umožňuje mimo jiné snadno „prokázat“ asociaci ve špatné studii, která ve skutečnosti prokazuje jen nekompetenci autorů i recenzentů, a silně komplikuje to snahu takový efekt zachytit v dobře provedené studii.

Tedy lidé, kteří problematice skutečně rozumí, mají za to, že chronický stres, pokud odmyslíme behaviorální změny, může snad ovlivnit progresi nádorového onemocnění, ale důkazy, že k tomu skutečně dochází, jsou mizerné (tedy s velkým rizikem falešně pozitivních výsledků).

U jiných onemocnění s podobnou historií (psychická příčina jako jednoduché vysvětlení pro jednoduché „průkopníky“) je situace buď podobná (např. kardiovaskulární onemocnění), nebo dokonce ještě horší, protože k rozumné vazbě schází i alespoň v hrubých rysech fungující možný biologický mechanismus (např. autoimunity vč. diabetu 1. typu nebo diabetes 2. typu).

Studuje se například vliv psychické pohody na průběh nemocí vč. prožívání nemoci nebo na náchylnost k lehkým infekcím. Bohužel pro „revolucionáře“, kteří myšlenkově uvízli v 80. letech (ano, nemám rád Honzáka, nejen odborně, ale i lidsky), tohle je pravděpodobně budoucnost psychosomatické medicíny. Zatím každá nemoc, kterou chtěla „heroická psychosomatika“ pokládat za vlastní, se ukázala býti somatickou – a psychiatrizace nemocných pacientům dost uškodila. V poslední době jde například o tzv. chronický únavový syndrom.

Zdroj: https://www.si­syfos.cz/clanek/764-moznosti-a-limity-psychosomaticke-mediciny