Mohu za to opravdu jen já?

S kamarádkou se známe už od 3. třídy. Samozřejmě, hádky byly i na základce, někdy jsme se dokázaly nebavit klidně i několik měsíců, ale s nástupem na střední školu se náš vztah změnil. Chodíme sice na stejnou školu, ale jiný obor. Přesto jsme spolu ale ráno a skoro vždy i odpoledne jezdily domů vlakem, scházely se o přestávkách atd. Jenže už před rokem jsem si našla přítele (chodila jsme s ním už dřív, ale nikdy nám to moc nevycházelo, neuměli jsme spolu dostatečně komunikovat) a od té doby to mezi mnou a ní bylo jiné. Někdy kolem března/dubna se to mezi mnou a kamarádkou začalo kazit. Jezdila jsem s ní sice pořád, ale někdy se stalo, že přítel jel odpoledne s námi, ale to bylo tak 2× za 14 dní (jeden týden měl praxi, druhý týden školu). Ona mi nikdy neřekla, že jí to vadí. Když jsem se jí zeptala, jestli s námi může jet, usmála se a řekla ano. Nikdy neřekla, že by chtěla, abychom spolu jely jen my dvě. V červnu už jsme se skoro nebavily, začala jsem jezdit častěji domu jen s přítelem, ona jezdila se svými spolužačkami, ale nic divného jsem v tom neviděla, sama to nabídla, tak jsem myslela, že je to v pořádku. Jenže nebylo. Ale i přes to mi stále psala SMS o tom, co ji trápí, co se u nich doma děje atd. Pořád jsem jí radila, co bych v její situaci dělala já, jak by se měla zachovat ona, celé prázdniny se naše konverzace točila jen kolem ní, nikdy se mě nezeptala, jak se mám já, jak si třeba užívám prázdniny. Koncem července jsem se jí zeptala, jestli se ještě někdy začneme bavit, řekla, že ano, že mi toho má co říct, ale když jsem se jí zeptala kdy to tak přibližně bude, řekla, že neví, že má plno jiných starostí. A celý srpen probíhal jako červenec, řešily se jen její starosti. Na začátku září jsem jí napsala, že už asi nemá cenu čekat na to, než se se mnou opět uráčí bavit. Odepsala, že ne, že stejně jezdím s přítelem, tak že bychom se stejně neviděly a že má svých starostí dost. Opět. Na to jsme jí napsala, že si vážně pod pojmem kamarádství nepředstavuju jen to, že spolu ti lidé jezdí a ona, že jsem ji zklamala, že celý se tohle zkazilo kvůli příteli (ano já vím, tohle jsme vážně zkazila já, raději jsem pořád byla s ním než s ní, chtěla jsem být konečně taky šťastná, doma jsem to taky neměla lehký a svěřovat se jí o tom, jak jsem šťastná jsem nemohla, protože ona byla a stále je nešťastně zamilovaná do jednoho kluka, takže mi to bylo vůči ní i nefér :(), ale že i přesto, že mi ho přeje a že je ráda, že jsem s ním šťastná, tak už to nemám řešit, a tak jsem to neřešila. Po dvou týdnech napsala – opět se potřebovala svěřit. A když jsem jí napsala, o co jí jde, tak že prý ji zajímá můj názor. Tak jsem jí ho napsala a opět se řešily jen její starosti. O den později jsem jí napsala, že nevidím smysl v tom, aby se opakovalo to, co přes prázdniny – aby napsala, jen když něco potřebuje. Napsala jen: ok, ahoj.
A teď? Opět mi napsala, nejdřív jen něco se školou a potom, zase její starosti. A já nevím, co teď? Opět jí odepisovat a nechat se využívat? Doufat, že se to konečně změní? Poslat ji do patřičných míst?
Potřebuji názor někoho, kdo nezná ani mě, ani jí. A potřebuji už tohle trápení ukončit, protože mě tohle vážně ničí.