Myslí to opravdu vážně ?

Lidi nadávaj preventivně na všecko.
Je to v naší povaze.
Ale nevěřím tomu jak píšeš, že zazobanci si stěžujou.
Snad jen že jim nevyšel kšeft za nějakejch pár mega 🙂
Já si nestěžuju, bude to asi tím, že by mi to bylo houby platný 🙂

Karel Marx přišel po smrti jakožto ateista do pekla.
Hned na začátku řekl čertům, že se zbytečně dřou, když tahají těžký kotel a zatápějí pod kotlem, zatímco Lucifer si jen válí šunky a užívá si.
Mezi čerty vypukla nespokojenost.
Lucifer volal do nebe a říká: „Pane Bože, mám tady nějakého Marxe, podněcuje mi tu vzpouru. Nechceš si ho vzít do nebe, aby tu byl pokoj?“
„Dobře, já ho klidně zmáknu,“ odvětil sebevědomě Bůh.
Tak si vzal Marxe do nebe.
Za měsíc volal Lucifer: „Pane Bože, tak co Marx? Nedělá problémy?“
„Ne, všechno v pořádku.“
Za dva měsíce znova volal Lucifer: „Pane Bože, pořád mi v hlavě leží ten Marx. Nedělá problémy?“
„Ne, vše je pořádku.“
Za půl roku volá Lucifer znovu a vyzvídá: „Pane Bože, tak s tím Marxem je to pořád OK?“
A Bůh říká: „Tak za prvé – soudruhu Bože a za druhé – neexistuju!“

Myslím, že lidi, které konkrétně popisujete, to myslí vážně v souvislosti s tím a proto, aby zapadli a nevypadali moc free. Stěžování si a naříkání je součástí českého folklóru a ten, kdo je příliš spokojen, je krajně podezřelý a hodný vyřazení z kolektivu slušných lidí.

Mimoto zažíváme období „retro“. Takové návraty do minulých období v kultuře (či nekultuře), ve stylu oblékání, v hudbě apod. se periodicky opakují. Většinou jsou jen povrchní a značně výběrové. Jsme-li spíš starší, rádi si připomínáme léta, kdy nám bylo hej, nic nás nebolelo a vybavují se nám nostalgické vzpomínky na věci, které zanikly. Přitom se uplatňuje paměťové síto, to znamená, že si pamatujeme to dobré a to špatné sítěm propadne. Typické je to například u vzpomínek na vojnu. Zažili jsme nějakou tu srandu, nějaké to vzrušení, ale že se to dělo společně s vojenskýma hovadinama a trvalo to dva roky už vem čert. Pokud jsme spíš ještě mladší, minulost na nás působí romanticky, exoticky a záhadně. Obzvláště silně se taková „retro“ období projevují v dobách, kdy je invence vyčerpána, nedostává se nových myšlenek a vůbec se přešlapuje na místě.

A nejsme náhodou právě v takové situaci? Nedospěl postkomunistický hurákapitalismus do stavu, kdy spousta lidí má skutečné důvody k nespokojenosti? Nepřešlapujeme? Velký problém v postkomunis­tických zemích je, že se nerozlišuje pojem „sociální či socialistický stát“ a „bolševicko-stalinistická diktatura“. Ona se ta diktatura, ač jejím primárním smyslem byly zájmy Kremlu, často chlubila sociálními opatřeními jako jsou právo na práci, tedy na příjem (byť jak pro koho), „bezplatným“ zdravotnictvím, školstvím apod.

Ti, které uvádíte, jistě mezi tu výše zmíněnou spoustu lidí nepatří, jen nechtějí, aby bylo zjevné, že právě oni na „neokapitalistické“ neodpovědnosti, korupci, defraudacích a podvodech vydělali.

Nepřepočítávej všechno na hmotné statky. Není to tak jednoduché.
Řekni mi jednu věc mimo volnosti cestování ( když na něj máš) co se této politické garnituře povedlo. Včera jsem si byl koupit boty. Boty kterým jsme za mého mládí říkali plátěnky, tenisky , kecky a stály od 18 – 35 Kč nyní stojí 700 – 1400 Kč.

Tak takové lidi jsem ještě nepotkal, ale potkávám (teda pracoval jsem) spousty lidí, kteří nadávali v socialismu na komunisty (já byl mezi nimi také) a nyní jsme poznali, že tenkrát bylo lépe.
Sice jsme komunistům nadávali, že jsme nemohli tam a tam, že jsme měli málo zboží v obchodech, že jsme stávali fronty na kde co (teda já ne, jak bylo ve frontě víc jak 5 lidí, tak jsem se tam nepostavil a to zboží jsme si odřekli či nahradili něčím jiným), ale dneska jako dělník (ci) se mám(e) hůř než tenkrát.
Dneska se za každou blbost platí (tenkrát hodně věcí zadarmo) a místo front na zboží dneska obíháme firmy a S PROSÍKEM, aby nám daly práci, protože bez práce NEMŮŽEŠ mít to co jsme za komunistů kritizovali, že to není v obchodech.
Čili PRÁCE je hlavním bodem tohoto snažení a bez práce nemáš NIC.
Sice jsme za komunistů na nějakou dražší věc šetřili několik let, ale dneska na tu věc ANI NEUŠETŘÍM, protože každým rokem se zvedají VEŠKERÉ rodinné výdaje, ale výplata se nezvedá.Zrovna tak MUSÍM šetřit na to, kdybych byl nemocný, což za komunistů NEBYL žádný problém.
A že mohu nadávat na strany a vlády, TAK TOHO SE NENAJÍM.

Kolik máš roků, co jsi dokázal? Asi nemáš vlastní názor na tuto situaci a nemůžeš hodnotit, protože jsi danou dobu nezažil. Jak uvádějí někteří zdejší dopisovatelé, za komunizmu byla práce, ale prázdné obchody, omezené cestování a pod. Dnes jsou základem peníze. Když máš peníze, můžeš si koupit různé zboží, jet kam chceš a navíc jsi informován, co je pro tebe nejvýhodnější, máš výhodu různých půjček, takže nemusíš vlastně myslet, zásluhou internetu a moderní techniky můžeš doslova sedět doma na prdeli a zadáním několika úkonů můžeš přijít k velkým penězům a různé zboží ti dodají až do bytu. Když se ale dostaneš do problémů, které jsi nezpůsobil ty, firma se dostane do problémů, ty nemáš peníze, nebo jsi propuštěný a nějaký mladý „pitomec“ personalista – , který na základě nějakých testů a doporučení zaměstavatele hodnotí lidí stylu dr. Mengele na mají šanci a nemají šanci, kde rozhodujícími podmínkami jsou nízký věk, profesionál v dané oblasti plus 5 jiných, nemá vysoké nároky na plat a je ochoten tráviti veškerý svůj čas pro rozkvět firmy. Pokud ve snaze získat práci kontaktuješ a projedeš celou republiku a proti tobě hovoří tvůj věk, to že jsi dlouho bez práce a nemůžeš tedy uspět v dané práci, že vybrali jiného, protože byl lepší a když si vybíráš horší, ale jistou a méně hodnocenou práci, tak ti řeknou, že máš větší šanci jinde a proč se na danou práci hlásíš. Když začínáš pochybovat o sobě, že tvé schopnosti, vzděláním, jsou na nic, bezmocně obcházíš podniky a kontaktuješ takové, na které si troufáš, protože o tom aspoň něco víš a místo abys měl podporu u členů rodiny je ti daný stav dáván za vinu, začneš uvažovat o tom, že si něco uděláš.
Nezáleží na hmotnýchv věcech, ale na určitých jistotách. Již více než 7 let nemám auto, a nevím, zda si ho koupím, protože na něj nemám. Tak bych mohl pokračovat dále.
Za komunistů nebylo problém sehnat práci, všude tě vzali, domluvil ses na podmínkách, nastoupil, a po zkušební době se rozhodlo. A to tě někdo zaučoval.
Dnes darmožrouti a budižkničemové z různých agentur rozhodouují o tobě na základě tvého informativního CV, pak ti oznámí tvého potenciálního zástupce, který tě za 14 dní milostivě přijme s pocitem, jak moc se obětoval, aby s tebou ztrávil 60 minut. Ty podáš heroický výkon, vyslovíš loajálnost k podniku i velkou znalost jeho historie a výroby, přesvědčíš daného pracovníka o tvé jazykové a počítačové výbavě a začínáš si představovat sebe v dané pozici, ale pak se dozvíš, že byl přijat známý někoho, tak budeš určitě výskat radostí a říkat, jak je to spravedlivé.

A proč se ptáš nás ? Jak můžeme tušit, co si který neznámý myslí. Zeptej se jich přímo, když se s nimi setkáváš.

Osobně to myslím, že popisovaní spoluobčané to vážně nemyslí. Nadávání na cokoliv je českým „folklórem“, ale u boháčů mi nadávání na komunisty úplně nesedí.

Členové KSČ z mého okolí se vozili a nosili v „západních“ značkách už v době, kdy byli komunisté u kormidla. Měli jsme v paneláku zářný příklad.
Ale to, že Češi brblají na cokoliv a za všech okolností, s tím asi nesouvisí. Bohužel, je to taková naše ne zrovna dobrá národní vlastnost.

jo myslí ..ale trvá to už déle:
https://www.y­outube.com/wat­ch?v=kGeKHKVmVVo :o