Myslíte někdy na svého Pištu Hufnágla?

Damiano, ověřila jsem si, že: „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“.
Lidé se mění. Za pár let kamarádka, se kterou jsem se nemohla nikdy rozloučit, jak jsme si měly pořád co říct, je úplně jinde a nemůžeme najít téma, co by nás obě zajímalo. Stejně tak se mění všichni lidé i my sami.
Co jednou nefungovalo a odešlo, nepůjde vrátit.
Do prasklé vázy, ani kdybych ji slepila sebelépe, bych vodu nenalila. Do vztahu, který jednou skončil, bych se nevracela. Mělo to tehdy nějaký důvod. Lidé se sice mění, ale co když ten bubák z minulosti jenom někde potměšile číhá, aby mohl v nejneočekáva­nějším okamžiku vyskočit?
Jestliže jednou platilo, že tohle fungovat nedokázalo, jak by to mohlo po letech začít být jinak? Jednou volba padla a vyhrál z nějakého důvodu ten druhý.
Občas jsem s lítostí vzpomínala, ale něco měnit a vracet se k tomu jako k zaprášené naději, to bych nedělala. Pištu prostě nebrat.

Někdy přemýšlím a zvláště o jedné.Trochu jsem i pátral,ale bez výsledku.Na druhou stranu si říkám že je tomu možná dobře že jsem nic nevypátral,protože by mohlo přijít také zklamání.At jsou raději krásné vzpomínky s trochou nostalgie.

Každý někdy myslí na své bývalé partnery. Ale já za sebe můžu říct, že jsem ráda, že jsem s tím současným.
Jinak bych řekla, že člověk myslí většinou na ty bývalé partnery, s kterýma ten konec vztahu nemá dořešený.

Možná mě budete chtít ukamenovat,ale myslím si,že pro každou etapu života se hodí jiný partner.Stupeň rozvodovosti tomu napovídá.Ne každý dobrý partner je dobrým otcem a ne každý dobrý otec dětí je vhodný přítel a milenec pro dobu kdy děti opustí hnízdo.Nelitovala jsem nikdy důvodných rozchodů,takže nemám na koho s lítostí vzpomínat,ale s většinou svých bývalých partnerů nebo manželů mám dobré vztahy a stýkáme se.Dokonce máme občas houbařský víkend,kde chodí spolu moji bývalí a já s tím současným,protože oni ta správná místa už znají a ten nový se teprve musí zaučit.Protože se jedná veskrze o individulity,o­sobnosti a lidi velmi noblesní,tak si většinou porozumí nebo se znají z dřívějška a rádi se opět vidí,mají si co říci a je nám fajn.Nedovedu si představit,že bych 60 let žila s jedním člověkem a to i intimně.A kdo si to nepřizná,není upřímný. Lidé se mění,doba se mění,situace vyžadují různá řešení a nikdo není univerzální.A i kdy­by byl-snaha mu nevydrží několik desetiletí. :D

Damiano, pět let jsem myslela na svého bývalého přítele. Myslela jsem na něj tolik, že jsem moc neřešila, co se svým životem dělám dál, myslela jsem na něj tak, že jsem dokonce nad svým prvním miminkem plakala, že není jeho. Pak jsem zjistila, že život musí jít dál – pro ty, kteří žijí. A s těmi, kteří zemřeli, se musíme rozloučit. Rozloučila jsem se konečně s přítelem, který mne opustil, i když i nechtěl. A začala jsem žít dál a dávat dohromady to, co jsem natropila v letech, kdy jsem žila v minulosti a ne přítomností.
A konečně jsem si také připustila, že i když se tenkrát vše jevilo ideálně, třeba bychom za rok, dva, pět… zjistili, že nám to spolu zas tak neklape. Tohle poznání mne stálo hodně moc úsilí.
Od té doby žiju přítomností a také plány do budoucna. Zpět se neotáčím. Snad jen ve chvíli, kdy jdu na hřbitov s kytičkou. Ale už nepláču a neprosím, aby se vrátil, ale říkám mu: Vidíš, tohle je má rodina. Byl bys na mne pyšný. Vím, že by sis přál, abych byla šťastná. A já jsem.

A myslím si, že ať byl konec vztahu jakýkoli, nemá efekt se v něm babrat, dumat o něm zbytečně dlouho a nést si do dalších let myšlenky „jaké to mohlo být“. Prostě to dnes je tak a tak a starejme se, aby to dnes i zítra bylo fajn.

přiznám se a myslím, jak se asi má co dělá ??
jen tak si někdy zavzpomínám na hezké chvíle..
proč na něj myslím měli jsme se rádi :DDD
po 17letech byla krize a konec ☹

ale doma nikoho nemám..

A to mu ver,nemelo to chybu a do dnes nic lepsiho se neobjevilo. Ja sice tak meho neoslovuji,ale davam za priklad ?DDDD Samozrejme nad sazkou.

Nedávno jsem přemýšlela o stejné otázce, vlastně o ní čas od času přemýšlím dlouhodobě. Takže odpovím. Před manželem jsem chodila se dvěma partnery. S tím prvním asi z nějakého zvláštního masochizmu, nijak zvlášť ráda na to nevzpomínám. Vidět ho můžu a zhruba sledovat, co dělá, kdykoli na netu, protože je ve svém oboru známý a veřejně sledovatelný. Nebyl by problém ho kontaktovat, ale nemám důvod to dělat. Dovedu si představit, že ho někde potkám, byl by to pro mne člověk jako každý jiný a já pro něj taky, předpokládám. Asi bychom si řekli ahoj, možná i s předstíraným nadšením, že se vidíme po dlouhé době, tak si to představuji. Ale nic víc. Obdivuji a uznávám ho v tom oboru, ve kterém je dobrý, ale to je vše.
Něco jiného byl ten druhý partner, tam často vzpomínám, jak to s ním bylo hezké, i když vím dobře, že dlouhodobě by to nefungovalo, tím jsem si jistá. Vzpomínám, jakou písničku nebo film měl rád a tak, myslím na něj prostě. Ale zároveň vím, že je dobře, že vztah nevydržel. Přesně vím, jaké jeho chyby jsem v zamilovanosti přehlížela. Po čase by z toho byla katastrofa. Ani nevím, proč jsme se rozešli, z mýho popudu ne, já byla v tý době strašně zamilovaná a dost těžce jsem to nesla.
Už jsem ho pak nikdy neviděla, hledat ho nemám odvahu, i když někdy mě to napadne. Ale mám svoji rodinu, manžela, děti, nemá smysl se někam vracet, nebylo by to ani fér.
Četla jsem o tom článek, pravdivej. Spousta lidí myslí na minulost, říká si co by kdyby, ale většinou by nový setkání nedopadlo dobře. Nebo vlastně dopadlo, člověk by byl vyléčenej. Tak jsem ráda, že nejsem sama, kdo vzpomíná a že to je „napvosto noumáuní“… 🙂