Napadlo by vás něco takového, při pohledu na starého člověka ?

Nevěřím tomu příběhu o nalezení básničky sestrami v nemocnici. Je to na mě dost vyumělkované a patetické. Tohle nepsal starý, nemocný člověk. Je to vykalkulované a podle mne se to řadí k takovým těm textům, které „musíš“ rozeslat známým nebo celá tvá rodina přijde na buben či zemře krutou smrtí kletbou Opua-oppopo… Nemám ráda prvoplánové vynucování a manipulování s city jiných.
Můj názor.
(Jen mě – snad i proto – reálně mrzí, že jsi brečela.)

Já si moc na falešný sentiment nepotrpím.Pravdou je,že někdo se stáří dožije a někdo ne. Ti z nás,kteří se stáří dožijí,budou jej prožívat v různé kvalitě.Čas si nelze koupit ani za peníze. Stařecká senilita,Parkinson nebo Alzheimer- to jsou choroby více-méně smutné pro příbuzné a okolí a ne až tak pro nemocného,který má svůj svět a svůj čas…A proto :„carpe diem“ :D

Hezká báseň – je to tak,celý život se ukrývá pod "slupkou každého znás. Ale kdo si to vlastně uvědomuje ......myslím, že až ten kdo je nemohoucí a …čeká......
Ti okolo si to myslím -ani neuvědomí…

Moc pěkné.
Uvědomil jsem si něco podobného. Moje matka byla mnoho let bezmocná, staral jsem se o ni. Po narkóze, při operaci asi rok před smrtí, se jí to částečně pomíchalo v hlavě a měla chvílemi takové stavy, že vyprávěla o věcech ze svých vzpomínek starých dvacet, nebo čtyřicet let. Mluvila o nich jako by se to právě stalo, prožívala to, bylo na ni vidět radost i smutek.
Uvědomil jsem si vlastně, že za tím bezmocným uzlíčkem se skrývá plný život, spousta radostí i starostí, a že takto končit je velice smutné. Můžeme jen doufat, že nás nic podobného nepotká.

Ne, nenapadlo. Tohle koresponduje s často opakovanou frází: člověk je starý tak, na kolik se cítí.
Spamy nás zahlcují něčím, co by mělo nahradit fungující mezilidské vztahy? Říkat si prostě do očí: Mám Tě rád. To už ani pořádně neumíme. Zastavit se se sousedkou a zeptat se: Jak Ti dnes je? Bolí Tě ta operovaná ruka? To se také moc nenosí.
S lidmi nekomunikujeme a o sebe navzájem se nestaráme. City si kompenzujeme útěkem k lásce k „domácím mazlíčkům“. Ti by měli vyvážit nedostatečnost ve vztazích mezi lidmi.
Potom stačí jedna nanicovatá básnička a musí to nějak ven. Ať se bráníte sebevíc, v každém z nás něco z něch potlačovaných citů je a bude až do smrti.
Do posledního písmenka souhlasím s názorem Damiany.

Souhlas s OCKO