Nejsem pouze hrdina, anebo bych se měl dokonce stydět?

Dnes jsem šel domů a v každé ruce měl jednu plnou nákupní tašku. A náhle, těsně před mým domovem, kde je autobusová zastávka, začala starší paní volat, že muž okradl starou paní. Byl tam chaos, ale zahlédl jsem asi patnáct metrů od sebe starou paní, která měla před sebou hozenou peněženku. A kolem nás od ní poklusával (dokonce ani neběžel!) občan cikánské národnosti. Bylo mu odhadem takových 50 let. Ta stará a okradená paní volala směrem ke mně, té paní a ještě mladému páru (byli starší než já – dvacátníci), abychom ho zadrželi. V tu chvíli jsem si říkal, co mám dělat. Rodiče mi kdysi říkali, že si na hrdinu hrát nemám. A popravdě – hlavně jsem měl strach. Mohl by na mě vytáhnout nůž…

Nejhorší bylo, že nijak neutíkal, takže kdybych chtěl, tak bych ho minimálně chytil. Navíc se ještě otáčel a na volání odpovídal, že paní tu peněženku hodil (což byla pravda, ale až když se paní k ní dostala – chodila velice pomalu – zjistila, že všechny peníze jsou pryč). A před ním jel autobus, do kterého v klidu nastoupil a odjel. K paní se poté z ničeho nic nahromadili asi tři jiní lidé a mně nezbývalo, než si s druhou paní, která měla psa, prohodit pár slov o tom, jak je to hrozné a že my nic dělat nemohli.

Hrdina by zakročil. Já hrdina nejsem. Měl jsem navíc strach. Ale měl bych se za sebe i stydět? Přece jenom, muž, narozdíl od ženy, by zakročit měl. A navíc jsme tam byli jen dva (a ten mladík, od té slečny, nevypadal, že by chtěl pomoci). Jak byste reagovali vy?