„Nemůžu změnit směr větru, ale můžu si nastavit plachty, abych vždy dorazil do cíle." Jak chápete metaforický citát?

V každé situaci mohu jednat podle konkrétních podmínek. Nebudu bojovat proti něčemu, co je silnější než já.

Dosažení cíle není o podmínkách, ale kreativitě řešení problémů na cestě k cíli (a samozřejmě motivaci – „když se chce, všechno jde“).
Nebudu tu psát úvahu v rozsahu maturitní práce, ale toto téma bych si klidně vybral.

K vysněnému cíli se mohu dostat i třeba oklikou přes jiné věci, stejně jako při nepříznivém větru musí na moři loď křižovat, aby se dostala do cílového přístavu.

Pragmatická zkušenost, v podstatě jinými slovy vyjádřeno, že „čůrat proti větru“ se zpravidla nevyplatí/nemá smysl. Příklady:

1. Jsem „profesionální disident“, za svojí činnost luxusně placený (řekněme „odněkud“, nechci rozdmychávat další flamewar). To se pak VYPLATÍ se nechat i zavřít za „čůrání proti větru“, hlavní je, že z hlediska PŘÍJMŮ jsem na tom LÉPE, než krajský tajemník KSČ.
2. Jsem „obyčejný člověk“, musím živit rodinu (zodpovědnost!) a nikdo mi nedá za „čůrání proti větru“ ani floka. V takovém případě se TOTÉŽ NEVYPLATÍ.

Tedy – pokud je překážka na mě příliš velká (tak, že jí nezvládnu sám odstranit), nezbývá nic jiného, než ji obejít či jiným způsobem se přizpůsobit. Lze chápat i tak, že pravidla jsou pro sraby, borec si pravidla vytváří. 🙂

Ak sa nedá dostať do cieľa vopred určenou cestou, možno oboplávať Zem a do prístavu prísť inou cestou.
Každý človek sa niekedy v živote dostal do situácie zdanlivo neriešiteľnej, ale mnohí napriek tomu riešenie dokázali nájsť. A tí „leniví hľadať“ buď ostali stáť na mieste, ale sa pasívne zviezli so šťastlivcami.

toto je výrazne zjednodušená odpoveď typu stručného dotazníkového životopisu, keď samotný život obsahuje niekoľko tisíc strán, pretože myslím, že odpovedať aspoň 30 stranovou úvahou je na tejto stránke nežiadúci nezmysel

Tam, kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobyl.

Když už jsem se ocitl na lodi, která vyplula na moře, tak mám dvě možnosti. Buď se nechat unášet větrem a plout do míst, kam mě vítr zafouká, nebo si navzdory určit libovolný cíl, nastavit plachty tak, abych zachytil sílu živlů a využil jich k mému prospěchu, zde konkrétně k doplutí do určeného cíle. Když se rozhodnu pro první možnost, tak mě to bude stát minimum energie, nervů, zdravotních ujm, času, atd, v klidu si užiju plavbu a dorazím tak, kam mě osud přivál. V druhém případě jsem nucen řešit mnoho otázek, a to jak silný vítr to je, jaké jsou další okolnosti počasí (bouřky, hromy, blesky, následek zničené rozbité plachty), jaké plachty mám, kolik jich je, jak jsou účinné. Co když nefouká a bude pěkné 2 týdny, jaké komplikace mi mohou neustále křížit moje plány, jak dlouho potrvá cesta, stojí mi to všechno za tu námahu? Budu si moci v cíli říct stálo to za to? Pocítím pocit uspokojení, zadostiučinění? Nepřejde mě před cílem nálada a těšení se na cíl. Nedojedu zbavený veškeré energie, ba nebudu nakonec litovat, že to vůbec za to nestálo? Že jsem se mohl jen v klidu plavit a děj se vůle boží?

Citát mohu přirovnat k osudu (vítr) a plachtám přiřadit vůli. Nebo ten citát mohu použít doslovně a polemizovat o strastech plavby po moři. Nebo ho mohu přirovnat ke spoustě záležitostí v životě, viz další zde odpovědi. Ale to není důležité. Proto ta otázka je zbytečná.

Důležitý je princip citátu. Co chtěl tím chtěl básník říci, a na to vy jste se, madam, neptala. Proto Filip tak reagoval a já jsem mu dal palec. A i když se neptáte, tak já bych řekl, že princip je stejný, jako u Shopenhauerova citátu: Osud karty rozdává, my hrajeme.

A jestlipak víte, co tím básník chtěl říct?