Nestane se po nějaké době vztah nudným?

Být spolu 20 let nebo celý život není nudné, protože vztah utváří to krásné období zamilovanosti, ale bohužel i období bouřek, protože život není pohádka A žili šťastně až do smrti. Moji rodiče spolu byli skoro 40 let, než táta umřel a nebylo to vždy snadné z mého dětského pohledu, ale zůstali spolu a všechno překonali, i když otec nebyl zrovna anděl, ale jsou i mnohem horší.
V jedné české písni se zpívá Jaký si to uděláš, takový to máš a je to pravda. Na vztahu se pracuje pořád, a pokud ne, tak pak je to nuda a stereotyp.
Navíc lidi spolu nejsou 20 let v kuse den co den, chodí i do práce, každý z partnerů má své koníčky, večer si můžou spolu povídat co kdo dělal a o tom to je , o komunikaci a o snaze.

Skoro by se dalo říct, že k tomu dochází zákonitě. První vzplanutí po čase otupí a stává se z toho všednost. Naštěstí to neplatí stoprocentně a lidé jsou si oddaní na celý život, i když bez vášní. Občas potkávám stařečky a stařenky, jak se na procházce drží za ruce. Tomu se říká pravá láska. Až za hrob.

Upravil/a: Kepler

Ve vztahu je velmi důležité, jak moc se mají lidé rádi, jak si dokáží jeden druhého vážit, jak dokáží ocenit kladné vlastnosti toho druhého. Důležitá je komunikace a hlavně smysl pro humor. Také nemyslet jen na sebe, ale i na toho druhého. Potom si člověk nedokáže představit, že by o partnera přišel (i když samozřejmě sex už není každý den, ale záleží jen těch dvou, jak si jej ozvláštní, okoření). 🙂♥♥

Nemusí to tak být, ale je zapotřebí, aby se snažili oba 🙂

Je nutné, aby byli oba dva tolerantní. Jsem ženatý už 40 let.

Ano stane se nudným, ale v mém případě nikoliv. Jsem 40 let ženatý a stále mám s manželkou krásný vztah. Jak píše Drap, je to o toleranci, ztotožňuji se s Marci1 i s Hans51, ale iceT tak trošičku nemá pravdu. Od roku 1982 jsem pracoval s manželkou (vyjma jejího mateřství) společně a pracovali jsme do chvíle, než manželka odešla do ID. Jsme stále spolu, spolu jsme vychovali děti, pomáháme s vnoučátky. Pravda, někdy se s námi občas rozbouřila řeka, ale nikdy se z břehů nevylila. Máme rozdílné koníčky. Manželka peče cukrářské výrobky, já si hraji na řezníka – uzenáře a náš společný koníček je zahrádka, kde v současné době doděláváme „společně“ chatku. Možná si řeknete, že se jen vychvaluji, ale když na naší svatbě byly čteny blahopřání, utkvělo nám v paměti jedno strohé blahopřání „Žijte tak, aby vám všichni záviděli“… a mnozí závidí.