Otázka k „tématu dne“: Dostali jste (nebo dali) košem člověku, který Vás žádal o ruku?

Jaký byl důvod odmítnutí?

Já jsem odmítla 2× svého exmanžela – na jeho prosté „že bychom se vzali?“ pronesené jen tak doma u oběda jsem prostě řekla: „Já ale nechci.“ Prostě jsem necítila to, co jsem si myslela, že by nevěsta cítit měla… Se třetí žádostí se moc nenamáhal, prostě mi zavolal telefonem:
(já byla zrovna v koloně s autem v Praze na Letné cestou ze zkoušek)
„Tak jsem to domluvil a 26. se berem.“
„Cože????!!!!“ myslela jsem, že jde o hloupý vtip, ale pro jistotu zakormidlovala autem do vedlejší silnice a zastavila.
„No domluvil jsem to a 26. se berem.“ zopakoval.
Bylo 9.6.
„Čeho šestadvacátýho?“ zeptala jsem se.
„No června.“
Nakonec jsem (na radu své maminky: vždyť on se tak snaží…) kývla a za 14 dnů svatbu připravila. Nutno ale podotknout, že to nadšení jaksi chybělo, takže jsem ani nesháněla svatební šaty, ale koupila si dlouhé tenké letní tmavě zelené. V nich jsem před oltářem přemýšlela, co se stane, když řeknu: „Ne.“
Manželská idyla trvala 10 dnů a pak začalo peklo. Své rozhodnutí jsem si docela vyčítala. Tušila jsem, že to klapat nebude. Po roce jsem byla rozvedená. Takže ta svatba vlastně uspíšila definitivní konec.

Podruhé jsem se vdávala v bílém (tchán šílel, neboť on je na tu etiketu! a já byla rozvedená, za družičku šla první dcera a druhá byla v bříšku:-), nadšená, zamilovaná a šťastná. O ruku jsem byla žádána s nádhernou kyticí a zlatým prstýnkem a rozhodně jsem to chtěla!

Když jsem si před svatbou užívala péči vizážistky a kadeřnice, přišla za mnou moje matka a zeptala se: „Miláčku, tentokrát jsi rozhodnutá, co odpovíš?“ 🙂
Odpověděla jsem „ano“ a rozhodně toho nelituji!