Pojem velikost vesmíru / nekonečno, dokážeme to pochopit?

Něco vždy někde musí končit a zároveň začínat

Opravdu špatně postavená anketa.

Jsou dvě možnosti, ježto jsou, v absolutní rovině, naprosto a dokonale stejně možné, jako naprosto a dokonale stejně nemožné:

1. neexistuje margo substantiarum a
2. existuje margo substantiarum.

Vezměme příklad prvý: je-li substantia člověka fysické tělo, tak toto tělo je nekonečné (nemá margo), protože od narození až do smrti se transformuje – vlasy rostou a vypadávají, pokožka se obnovuje, v podstatě po nějakých 20–30 letech není na člověku nic stejného, jako bylo před těmi 20–30 lety. Tato transformace ale smrtí nekončí, pouze změní formu: buďto tu mrtvolu něco sežere, no a pak to si každý může najít v přírodozpytných a biologických učebnicích, co se děje s masem, nebo kostmi, v žaludku, ku příkladu hyeny či supa. Nebo se takto uloží do země, no a tak a rozličný hmyz se tím živí, vzniká z té hmoty hummus etc. etc. No a nebo se to tělo penálisuje, a ten penál s tělem se přepraví do krematoria, a tam se spálí. No tak se ta pevná hmota, ty rozličné kapaliny, bílkoviny, močovina etc. etc. etc., transformují v plyny a popel. Ale každá jednotlivá molekula, každý jednotlivý atom, nebo co já vím, co ještě (otázka pro sílozpytně, přírodozpytně a lučebně orientované), se z toho hmotného těla zachová, pouze změní formu. Takže v takto vymezeném margu je existence fysického těla nekonečná.

Vezměme druhý příklad: je-li substantia člověka něco jiného, než fysické tělo, ať už tomu dáme název duše, nebo nějaká energetická podstata, něco jako „biologický kondensátor“, nebo „biologická baterie“, jinými slovy, je-li substantia bytí člověka podmíněna nějakou formou energie, která je od těla primárně oddělena, a až sekundárně v něm dlí, a jestliže bez této energie fysická podoba člověka zanikne, pak tato energetická substantia člověka je nekonečná: buďto je to nesmrtelná (eo ipso nekonečná) duše, která po tom, co my nazýváme smrtí, odchází do někam a / nebo odchází přímo do jiné fysické schránky (lidské, zvířecí, rostlinné, šutru …), nebo do úplně jiné dimense, pak ale tato substantia také nemá margo, a jestliže tato substantia nemá margo, to jest, jestliže tato substantia byla jest, jest a bude jest, pak není, v absolutní rovině, rozdíl, mezi substantia božskou a substantia lidskou, protože to je jediná definice boha v západním pojetí, jakou známe – že byl, je a bude, ergo, je věčný.

Ať už je tedy substantia člověka fysická, nebo nefysická, jako substantia je věčná, pouze se transformuje.

Vezměme příklad třetí: dvě lidské bytosti, z nichž každá má odlišné pohlaví, si večer zasouloží, z toho vykonání soulože vznikne plod, z toho plodu se narodí další lidská bytost. Tato lidská bytost, takto definovaná tím, jak se projevuje ve vnějším světě, že řve, ssaje mléko z prsu, potom píše básničku, sahá spolužačce do kalhotek, klepne souseda židlí po hlavě, zamete silnici, prostě všecko to, co definuje člověka ve vnějším světě, že se nějak projevuje (tedy, pokud nespí), ať už my to vnímáme jako positivní nebo negativní, tak pořád je to „něco“, je to forma nějakého projevu, tak jednoho nekrásného dne ustane na pořád. Jistě, krom třeba koma, nebo něčeho podobného, se člověk, od narození až do smrti, nějak projevuje, ale tou smrtí, tím okamžikem, toto projevování se člověka ve vnějším světě ustane, a to s konečnou platností, na pořád, už se to nikdy nevrátí. Ano, jistě, můžeme se posunout, v theoretické rovině, do další úrovně a vzít za projevování se člověka ve vnějším světě i třeba rozklad fysického těla, že ošklivě páchne, že pohnojí půdu, zase – přírodozpytná, sílozpytná a lučební záležitost, jo, víme, o co jde, kdo neví, banalitu si najde a nastuduje. Ano, ale ať už to fysické tělo sežerou supi či hyeny, nebo vyletí komínem, nebo pohnojí půdu, nebo, co já vím, skončí na dně jezera a nakrmí ryby, tak v některém okamžiku i tyto projevy existence toho člověka skončí. Hyena se supem už nemají ani ty kosti, červi nemají co žrát, z komínu nejde dým, ryby nemají co ohlodávat; když to vezmeme v takto definované absolutní rovině lidského bytí. Prostě to co, bezrozporně, objektivně, definuje člověka, aniž by na to mohl mít někdo nějaký názor, protože to je prostě factum, které je dnes a denně vidět, po celou historii, tak v určitém okamžiku zcela ustane. Pak je ale lidská existence konečná.

Vezměme příklad čtvrtý: Ano, jistě. Můžeme namítnout, že to, co jsem popsal v předchozím odstavci, je náhled striktně materialistický, že substantia člověka není v hmotě, ale v nehmotné substantia. Dobře, pro toto, dejme tomu.

Takže se, takto zvečera, sejdou dvě osoby, každá jiného pohlaví a zasouloží si. Z toho vykonání soulože povstane zárodek, který se jednoho dne narodí, a v tom narozeném člověku je ta nehmotná substantia. A ten člověk se projevuje, až do okamžiku, než ho ta nehmotná substantia opustí, a my nevíme, jestli to je okamžik klinické smrti, víme však, že je to někdy „poblíž“ něho, a pro toto nám to takto bohatě stačí. A jestliže ta nehmotná substantia opustí to hmotné tělo, tak ale bez toho těla to může být sebedokonalejší bytost, ale v žádném případě není lidská: pohlaď ženské kozu, když nemá fysické tělo. Vraž chlapovi facku, když nemá fysické tělo. S nějakou „entitou“ se ani nepohádáš, když nemá hlas. Jinými slovy, může to „něco“ putovat k poslednímu soudu, ke kolu „štěstí“, nebo přímo do dalšího těla, nebo třeba šutru, ale v tu chvíli, kdy to někam putuje, lidské to není, eo ipso, lidská substantia opuštěním této nehmotné substantiae ztrácí svou lidskou substantiam, takže i tato podoba lidské substantiae má margo.

Úmyslně jsem zvolil, per exemplum, člověka, protože každý z nás tráví s člověkem úplně celý život, jak ho známe, od narození až do smrti – sám se sebou.

Všecky tyto čtyři premisy jsou naprosto stejně možné a naprosto stejně nemožné. Nelze, ani jednu z nich, v absolutní rovině potvrdit, nebo v absolutní rovině vyvrátit. Můžeš se jenom handrkovat o jejich typové ne/pravděpodob­nosti, ale pořád se budeš pohybovat v rovině hypothesis. A to, prosím pěkně, hovoříme o člověku, kterého máme rozpitvaného, psychologicky profilovaného, prozkoumaného ze všech možných úhlů!

Ty chceš odpověď na otázku, který, už jenom svou podstatou, je domněnkou, tedy je stejně dobře možná, jako i nemožná: jak víš, že existuje vesmír? Samozřejmě, je to vysoce pravděpodobné, ale sáhl jsi si na něj? Vždyť, prosím tě, my jsme tak ubozí, že dýchavičně doletíme na měsíc, jako myslím člověk, kdybychom měli doletět na pitomý Mars, tak se toho pomalu nedožijeme a dojde nám palivo. 🤦‍♀️ Jak víš, že na vzdálenosti 5× k Marsu není nějaká vysoce vyspělá inteligence, nebo ten bůh, nebo, co já vím, intergalaktický CEO (admin), a že to, co my vidíme v těch našich dalekohledech, které s takovou pompou, důležitý, jak prdel, tvl, stavíme, není jenom projekce na ohromné plátně, kterou se tam ti technicky vyspělejší opičáci náramně baví? V absolutní rovině je tato má hypothesis stejně dobře možná, jako hypothesis o tom, že existují jiné galaxie. Je méně pravděpodobná, ale v absolutní rovině stejně dobře možná. A to jsem jí teďka vymyslel! 😂😅

Kdybychom potřebovali vědět, co je někde za měsícem, tak na to budeme mít křídla, a co já vím, nějaké kyslíkové vaky, abychom tam doletěli. Jo, a titanovou srst! 😅

A ty chceš na otázku, která je celá v říši domněnek, odpověď ano – ne? Pak jsi hlupák, nic ve zlém, jako. Zeptej se, jestli jíme koblihy: u takové otázky můžeš udělat anketu ano – ne. A jestli nechápeš ten poněkud značný rozdíl, no tak blaho a bratrství, občane! 😃

Nekonečno skutečně existuje, jen si ho nedokážeme představit a pochopit

Špatná anketa, chybí jiná možnost, která by byla v tomto případě potřeba. Svěr, ani věci v něm, nejsou černobílé

Nekonečno skutečně existuje, jen si ho nedokážeme představit a pochopit

Tak především známe RŮZNÁ nekonečna, nikoliv jen jedno. Sám Georg Cantor, průkopník na tomto poli objevil rovnou 2 (dnes je mezi matematioky téměř móda přijít s vlastním, „ještě větším“ nekonečnem)! Základní tzv. „spočetné“ (např. počet prvků množiny přirozených čísel s kardinalitou Alef0) a „nespočetné“ (tzv. nekonečnost kontinua – počet prvků množiny reálných čísel, kardinalita Alef1). Mohutnost nekonečné množiny popisujeme (a tím vyjasňujeme „velikostní“ vztah mezi různými nekonečny) tzv. kardinálním číslem.

Jak vidíš, NENÍ problém si udělat „abstraktní představu“ (neopodvídající skutečnosti) nekonečna a nejen to – my s nimi dokonce umíme i provádět výpočty (pravda, zpravidla jde o formu jejich vykrácení) a mnohé současné postupy (např. v IT) v sobě nekonečno přímo zahrnují. Což ale např. ve fyzice je na překážku, protože v ní (na rozdíl od abstraktního světa matematiky) neznáme reálně NIC, co je na tuty nekonečné. A v teoriích (pokud se v nich nekonečno vyskytne a nejde odstranit) jeho výskyt je alarmujícím znakem její nedokonalosti (neplatnosti či hranice/ohraničení platnosti).

Typickou ukázkou je obecná relativita (OTR) a mimořádně populární vesmírný objekt – kolapsar typu „černá díra“. Pokud budeš dle rovnic OTR postupovat směrem k jejímu středu, bude se její hustota a hmotnost zvyšovat směrem k nekonečnu a v jejím středu dosáhne nekonečné hodnoty. Což je evidentně v rozporu s realitou, protože černá díra má svojí KONEČNOU hmotnost a ukazuje to tedy na limitní podmínky platnosti Einsteinovy OTR.

Nekonečno je prostě pojem spíše MATEMATICKÝ (matematici ho milují, sám veliký David Hilbert prohlásil: „Nikdo nás již nevyžene z ráje, který nám otevřel G. Cantor!“), případně filozofický, než fyzikální (fyzikové naopak nekonečna spíše NENÁVIDÍ – důvod viz výše). Nekonečno jako takové není žádnou vyjímkou v „nepředstavitel­nosti“. Kupříkladu si TĚŽKO (reálně vůbec) dokážeš představit nadkrychli (tesserakt) v prostoru o 4 (či více) rozměrech, zatímco obyčejnou (třírozměrnou) krychli vidíš denně kolem sebe a s její představou nemáš nejmenší potíž.

Ono je totiž otázkou, zda-li je třeba schopnost „představit si“ vůbec potřeba. Je to jako s PC – znáš zákony o elektříně, znáš chemii, víš něco o elektrických součástkách a obvodech…, ale STEJNĚ nemáš JASNOU, KONKRÉTNÍ představu, jak třeba procesor v reálu doopravdy uvnitř vypadá a co/jak přesně se v něm děje. A VADÍ ti to nějak v používání PC? Nevadí, tož asi tak. 😄

Něco vždy někde musí končit a zároveň začínat

No mě by zajímalo co má tento anketní bod společnýho s nekomečnem 🤷‍♂️

Nekonečno skutečně existuje, jen si ho nedokážeme představit a pochopit

Prostě letíš furt pryč, kone nemaje 🙂

Upravil/a: paul1