Pokud Bůh dle některých, dokonce i věřících, nemůže nic ovlivnit, proč se k němu modlí?

Otázka je chybná.
Moc, sila, nemusí byť len fyzická.
Niekedy stačí na ovplyvnenie človeka myšlienka vypovedaná iným.
Pre mnohých je pomocou, keď majú komu (bez ohľadu na vonkajšiu fyzickú podobu prijímateľa) podeliť sa so svojimi myšlienkami a prijať odpoveď (reálnu, či fiktívnu aj hlasom nevypovedanú) na svoje otázky.

Ovlivnit? ..může, jenže:
Mnohdy má mnohem lepší a lépe načasované řešení (osobní zkušenost). Otázkou je, ke kterému Bohu se věřící modlí? Ona taková „zásilka“ se špatnou „adresou“ zůstává zcela pochopitelně bez odezvy. Takže ke konkrétnímu Bohu (osloveného jeho vlastním jménem) a odpovídajícím způsobem.

Mimochodem, modlit se k sochám a obrazům je stejné jako používat k mobilní komunikaci maketu telefonu. 😉

Pro někoho může být modlitba způsobem vyjádření vděčnosti, prosby o vedení, pomoc ve chvílích obtíží, nebo jako forma meditace a duchovní praxe. Věřící, kteří uvažují, že Bůh nemá schopnost přímo ovlivnit denní události, mohou považovat modlitbu za způsob, jakým mohou dosáhnout duchovního osvícení a porozumění.

Jinými slovy, i když některé náboženské tradice učí, že Bůh je všemocný a může zasahovat do běžných událostí, ne každý, kdo se modlí, to nutně věří. Pro někoho může být Bůh více abstraktní koncept, symbol dobra, lásky nebo pravdy, a modlitba může být způsobem, jak se s těmito hodnotami spojit.

Záleží na tom, jak definujete Boha a jak vidíte jeho roli v univerzu. Různé náboženské tradice a filosofické školy mají různé názory na to, co Bůh je a jakou roli hraje v našich životech.

Je všemohoucí a může ovlivňovat cokoliv, ale musel by být k tomu důvod. Pozemský svět má svá pravidla a zákony. My se řídíme jednak nutností ale také máme k dispozici svobodné konání díky božské částici, kterou máme v sobě. Nakolik využíváme svobodné konání záleží na naši vůli. Tu využívá velmi málo lidí. I když si mnozí myslí, že jednají ze své vůle, tak se mýlí.
Nutnost v nás způsobuje, že k nějakému činu jsme puzeni a od nějakého jsme odpuzováni. Je to stejné jako s dvěma magnety a jejich póly. Tak jak jsme napólováni, tak vypadá náš charakter, naše vlastnosti, tak jsme nalajnovaní a v těch lajnách se v životě pohybujeme.
Pokud však chceme využít svobodný čin, tak musíme použít tzv sebeovládání, sebevládu. To znamená, buď zanechat jednání, ke kterému jsme vnitřně puzení (tj zdržet se nějakého jednání), anebo dobrovolně vykonat něco, od čeho jsme vnitřně odrazování (tj že se nám buď nechce, nebo se nám to příčí apod). To je to pravé volní jednání, které je skutečně svobodné. To je také vychýlení z naší lajny, odbočení, ale s tím, že již vytváříme alternativní realitu.
Smysl toho nalajnování je, že máme dané úkoly, kterým se máme věnovat a zkoušky, kterými máme projít. Kterou cestou půjdeme, záleží na nás

Upravil/a: df

To se rač zeptat těch jednotlivých drahých věštících, jak my to, prosím pěkně, můžeme vědět, proč se někdo modlí, nebo nemodlí, k tomu nebo k tomu? 🙄 To máš, jako V zámku a podzámčí: „To je ale antický amorek, paní klíčnice, to není katholický svatý!“ – „Ale to maj jedno, oni si to tam nahoře přeberou.“ 🤷‍♀️ Třeba. Existuje thesis, že v padajícím letadle nejsou nevěřící. Je-li pravdivá, nebo není, se – asi – nikdy nedozvíme.

Všemohoucí (jeden – jediný, trojjediný) Bůh je konstrukt abrahámovských náboženství, tj. křesťanství, noachidismu, judaismu, islámu. Co to znamená „všemohoucí“, to se dosti významně liší konfese od konfese. Když uvážíš, že jenom uvnitř katholické církve římského rithu jsou desítky frakcí, a že jenom katholíckých – papeženeckých – církví jsou desítky (římská a církve sui iuris – byzantského rithu, arménského rithu, syrského rithu, etc. etc. etc.), a že theologie jednotlivých se od sebe dosti významně liší, odpověď na Tvou otázku je, in praxis, prakticky nemožná – vydala by tak za 20 diplomových prací. 🤦‍♀️

Existuje tradiční, západní, theologie, která se, řekněme, ustálila mezi Kostnickým koncilem a Sněmem tridentským (a materialisovala in Catechismo ex decreto Concilii tridentini ad parochos); od Sněmu tridentského, vůbec, můžeme mluvit o katholické církvi, do té doby stěží.

Už, prakticky, na Sněm tridentský navazuje jansenismus, morálně přísný theologický směr, který vychází z thesis Reverendissimi Domini Cornelii Jansen. Cornelius Jansen vyšel z thesis Aurelii Augustinii (Augustin z Hippony), jsa silně ovlivněn učením Jehana Cauvina, o predestinaci, nezbytnosti boží milosti ku spáse a zároveň o neodolatelnosti působení boží milosti na člověka. Jansenisté zastávali postulát, že bůh o každém člověku ví, bude-li spasen, či-li nic; zatímco Cauvin zastával postulát, že člověk může, vlastní pílí, dospět k jistému poznání, je-li bohem predestinován ku spáse, či-li nic, Jansen toto striktně odmítal; tyto thesis jsou theoretickým základem puritánství. Protože nikdo neví, je-li predestinován ku spáse, či-li nic, každý má žít co nejcnostnější život; jansenisté (stejně, jako kalvinisté) se modlí k bohu, aniž by tím modlením mohli – vlastně – cokoli změnit, respektive modlí se o podporu v síle setrvat v mravním rigorismu.

Jansenismus byl zakázán bulou papeže Klementa XI. Unigenitus Dei Filius z roku 1713, nicméně přežíval v galikanismu (in Quattuor propositiones cleri Gallicani, MDCLXXXII & Propositiones LXV damnatae in Decr. S. Officii II. Martii MDCLXXVIIII : Inocenc XI.: Errores doctrinae moralis laxioris, Art. MCCV LV) , a to až do dogmatické konstituce I. Sněmu vatikánského Pastor aeternus z 18. července 1870. Jako takový přežil v nizozemské starokatholické církvi, která vznikla v reakci na I. Sněm vatikánský & dogma o papežské neomylnosti.

To je jeden theologický směr ze stovek, tisíců. Jen velice stručně mi ho vysvětlit zabralo rozsah větší, než je jeden list Letteru, jsou k tomu potřeba čtyři obsáhlé dokumenty, z nichž česky je nula a více než jeden je v jazyku, kterému nebudeš rozumět. 🤷‍♀️ Jaký by, potom, byl smysl v tom popisovat ty další stovky jiných? 🙄

Opravdu hodně, ale hodně ynteligentní dotazy tady poslední dobou jsou! 🤪 Ovšem, jednoduše: jestliže se někdo modlí, je to jeho konstituční právo, nikoli Tvá starost.

https://www.pa­palencyclical­s.net/clem11/­c11unige.htm
https://www.en­sie.nl/winkler/ga­llicaanse-kerk
https://www.cle­rus.org/bibli­aclerusonline/es/feh­.htm#cr4
https://www.va­tican.va/archi­ve/hist_council­s/i-vatican-council/documen­ts/vat-i_const_18700718_­pastor-aeternus_la.html

Věřící předpokládají (a věří), že Bůh má osobnost podobnou té lidské (ostatně Bible říká, že člověk je vytvořen tak, aby měl některé vlastnosti jako Bůh, někdo uvádí „podobnost po mentální, morální a společenské stránce“) a tedy že rozumí lidským starostem a problémům a podle Bible jim touží pomoci. Fyzická pomoc má svůj čas z důvodu v Bibli vysvětleném. Z vlastní zkušenosti má smysl se modlit protože člověk může za určitých podmínek získat klid, pokoj, radost a jiné důležité „věci“. Rozhodně neméně důležité je v modlitbě projevit vděčnost a být opravdový. Opět věřící předpokládá a věří, že Bůh slyší modlitbu. V Bibli se mluví o přátelství s Bohem, a toto asi nejde udělat jinak než díky modlitbě, což někdo považuje za velký dar člověku. Modlitba posiluje věřícího a jeho odhodlání chovat se Bohu-libým způsobem když na něho denně působí události, které ho odvádí od této cesty k tomu, aby jednal často opačným způsobem.

Upravil/a: postcd