Pokud duševně nemocný něco provede, tak to nemá nárok ani na spravedlivý soud?

Filip84

Vysvětlím Ti to v holistickém celku, kompletně, jednou, a opravdu naposledy:

Máš diagnosy, které jsou z části vrozené, z části s ohledem na úroveň poznání současné medicíny velice těžce ovlivnitelné. S tím vrozeným nikdy nikdo nic neudělá, ledaže by medicína dokázala transplantovat mozek, či jeho část. Nemám rád, když někdo praesumuje budoucí, ale na 99.99% se toho nedožiješ, protože o mozku víme trojctihodné prd. S tím získaným se, možná, v budoucnu bude dát něco dělat, MOŽNÁ, je to o lécích. Ale o lécích! O lécích, které bys bral celý život, které mají, vždycky, tunu vedlejších účinků, a které zkracují život o léta až desítky let. Taková je realita, lépe neumíme.

To, že to takto máš, znamená, že jsi výjimečný: být výjimečný neznamená automaticky nějaký „bonus“, a už vůbec ne nějakou zásluhu. Jsi výjimečný, protože takových pacošů s hlavou, jako jsi Ty, je relativně málo. Ale to neznamená, že jsi lepší, než ostatní, nebo horší. Podívej se, když se někdo narodí se slepotou, a to takovou, že za tím okem „chybí drátky“, prostě, nikdy nebude vidět, taky se s tím naučí žít. Někdo přijde o nohu, někdy tak, někdy jinak: dostane protesu a naučí se s tím žít. Ženské mají kozoraka, naprosto běžně, nebo kundoraka, taky naprosto běžně. HerrŠvec, to je mor dnešní doby, co se bavím s ženskýma nad padesát, spousta je jich buďto vybraná, nebo nemá kozu, některá i dvě. Je to pro ně těžké, ženské to mají horší, v tomto, než my. Ženská po padesátce rozhodně není na odpis, pořád se chce líbit, pořád má své touhy. A, víš co? Naučí se s tím žít. Dříve, později, ale pokud je to jinak ženská psychicky v pořádku, naučí.

To je úplně celý příběh: prostě jsi nemocný, jako druhý kulhá, třetí švidrá, čtvrtý neslyší, pátý nevidí. Nic víc, nic míň. Nemusíš se za to stydět, ale zároveň nečekej nějaký soucit, nebo ohledy od společnosti, spíš naopak. Tak to prostě je! Život není krásný.

Nevím, co se v Tvém životě stalo, že máš takové nazírání na sebe, a sebehodnocení, jaké máš, ale říkám Ti, že je to pathologické, že to je nemoc (porucha osobnosti) samo o sobě, a že bys to měl aktivně řešit. To znamená: najdi si psychologa. Až se zlepší to nazírání na sebe a sebehodnocení, půjde zlepšit i to, abys přijal svůj stav jako danost. A pak se snažil to zlepšit tam, kde to zlepšit jde a ne tam, kde je to bez šance. Víš co lidí život prosere!? Bláhové snahy, nimrání se v nesmyslech, starost o soukromí druhých, milování tajemna. Dokonale k ničemu.

Ať už je to tak, nebo onak, ať už ty „prášky na hlavu“ budeš brát, nebudeš, budeš mít psychologa, nebo nebudeš: pokud vymastíš něco, z čeho bude problém, tzn. někoho zabiješ, zraníš, nebo „vyklidíš“ hypermarket, nebo něco podobného, skončíš na CPZce, a protože už jenom z toho, co tu popisuješ, a jak píšeš atp., pozná to, že jsi pacient s hlavou i blbec úplný a komplexní, policajti Tě ani nepovezou na vyšetřovačku, Ty bys jel rovnou do psychiatrické nemocnice – jistě, protože by jim CPZku ani lékař, u Tebe, nepovolil!

Když budeš v klidu, tak dojedete na urgentní příjem spádové psychiatrické nemocnice, tam Tě – základně – prohlédne lékař klinický psychiatr a skončíš na uzavřeném oddělení. Když nebudeš v klidu, tak tam pojedeš v RZS „kolni“, ve svěrací kazajce, nebo přikurtovaný k nosítkám, no a nadopovaný léky, takže budeš klidný jako beránek.

Tak nebo tak, druhý den Tě vyšetří, pořádně, klinický psychiatr (podrobněji, než přijímací prohlídka), a na základě toho podá zprávu policii. U Tebe na 99.99% by šel návrh na nucenou hospitalisaci, do stabilisování stavu, a já opravdu nejsem jasnovidec, takže opravdu ani netuším, jaká šance na stabilisaci Tvého stavu by byla.

Pak by vyšetřující policejní orgán potřeboval znalečák od psychiatrů, jestli jsi byl, vůbec, trestně odpovědný. Tak by ho vypracovali, u Tebe by, možná, bylo nutné i pozorování v ústavu, opravdu těžko říct, no a na základě toho by, buďto, bylo trestní stíhání proti Tobě nezahájeno, či zahájené zastaveno, nebo ano, byl bys léčen v nařízené ústavní léčbě a vyšetřován, ale s omezenou příčetností, a pak by o Tobě rozhodl trestní senát, nebo bys byl stabilisován, propuštěn, a buďto uvazben, nebo vyšetřován na svobodě, jako každý druhý (vysoce nepravděpodobné).

Je spíš pravděpodobnější, že bys byl prohlášen za nepříčetného a trestní stíhání nezahájeno / zastaveno. V tom případě by probíhalo, následně, řízení o prodloužení nařízené ústavní léčby, a taky o omezení způsobilosti k právním úkonům. To je na měsíce až roky, a jak by to proběhlo, tak podle toho by s Tebou bylo naloženo: buďto bys byl dál v nařízené ústavní léčbě, nebo, pokud by Tvůj stav nebyl therapeuticky ovlivnitelný, by mohla být nařízena i ta detence, ale taky je možné, že by se Tě nějak stabilisovat podařilo (na ty schizofrenie, mánie atp., ty léky zabírají až za delší dobu, za měsíce, často, a taky ne první recept musí sednout!), no a pak by záleželo na Tvém přístupu, ale klidně bys mohl skončit, opět, s ambulantní léčbou.

V každém případě, nic z toho není, není potřebné, užitečné ani smysluplné se nad tím, hypotheticky, pořád dokola, zamýšlet, přemýšlet, pořád se v tom hnípat. Prostě žij, jak umíš, a jak Tě baví, a tak, abys neškodil svému okolí. Nehnípej se, pořád, v umrlcích, popravách, zločinech, psychiatrii, hřbitovech a podobných věcech a uvidíš, že se Ti povede líp. Nebo se v tom hnípej, a pak je výše popsaný scénář otázkou ne jestli, ale kdy, na 99.99%.

Víc už Ti k tomu nemám co říct, a rozhodně se nebudu opakovat. :-/