Pokud existuje Bůh, znamená automaticky, že je i posmrtný život?

Mirek: Samozřejmě, že se lidé nejsou s to dohodnout na tom, co nebo kdo je bůh, protože nejpregnantnější (a nejpravděpodob­nější) popis kruciální vlastnosti boha je, že je domněnka, která vyvěrá z metafysického pojetí světa, které bylo po dlouhá století považováno za factum (přitom není ničím podloženo, vůbec ničím!), a z prosté lidské potřeby nebýt sám, a také vědět, proč existuje.

Existence člověka, jako rodu, tak i existence každého jednotlivce je factum. Existenci jedince může zvrátit jiný jedinec, nebo ten jedinec sám, ale do té doby, dokud fysická existence člověka nebude nějakým způsobem ukončena (po té fysické stránce, co se děje po tom, co se fysická stránka člověka začne rozkládat, jinými slovy, po klinické smrti, nevíme, možná nic, možná něco, ale – opět – je to domněnka).

Člověk je zvíře nemocné, protože žádné jiné zvíře nezajímá, proč tady je. Žádné! Prostě je, vezmeme-li existenci jedince jako factum, tak na jeho existenci nic nezmění, pokud bude vědět, že byl stvořen intergalaktickým adminem, bohem, bohy, démonem, anjelem, nebo se třeba vyvinul z opice. Vůbec nic to nezmění.

Takže, namísto aby lidé pochopili, že odpověď na otázku proč je potřeba znát u skutečností, které mohou změnit (tedy, proč něco dělají, či nedělají, oni sami, protože nic jiného změnit nemohou), tak namísto aby se lidé zabývali sami sebou, zabývají se všemi okolo a zabývají se nesmyslnými dotazy, jako, jestli existuje bůh, který se o ně stará, nebo co bude po smrti. Přitom bůh i smrt jsou domněnka, my prostě nevíme, ani náznakem, jestli a co je klinická smrt. My to máme takto pojmenované, což nekritisuju, pouze to konstatuju, protože je to velmi praktické (ono po fysické smrti může stěží někdo na šichtu do fabryky, že, třeba? Nebo někoho zmlátit, třeba) a nepotřebujeme vědět, co bude po tom. Ne, nepotřebujeme.

Já nepotřebuju vědět, proč se druhý jedinec chová, jak se chová, jestli a co se mu v dětství stalo, protože to nezměním. Já potřebuju vědět co, nepotřebuju vědět proč. Potřebuju ale vědět, proč jsem něco udělal, nebo neudělal, já, protože to mohu změnit, třeba jako reálně, tak jako z části, ale nějak to mohu ovlivnit.

A lidé se starají přesně naopak. Starají se o to, proč druhý a co oni. Vždycky najdou výmluvu, proč to co oni vykonali, a stejně tak vždycky najdou „dobrý důvod“, proč to co neměl vykonat ten druhý.

Domnívám se, že premisa „[a]le pokud je nějaká forma existence vědomí jedince po smrti jeho těla, pak podle mě také existuje něco jako Bůh.“ je pravdivá.

Obávám se, že ani z této – případné – skutečnosti nevyplývá nic dalšího.

My, prostě a jednoduše, neznáme margo existence jedince, ať už člověka nebo zvířete. Nevíme, jestli má zvíře něco jako duši (ani nevíme, co to něco, jako duše, vůbec je), tedy neznáme, kdy jedinec, toho či onoho druhu, vzniká a zaniká, dokonce ani to, zda-li vůbec vzniká, nebo zaniká. Známe to po stránce materiální, vůbec netušíme, jestli, a jaká, je korrelace mezi materiální a nemateriální stránkou jedince, to jest, je-li nemateriální stránka podmíněna materiální, nebo naopak materiální nemateriální. Nevíme vůbec nic, my to, totiž, vůbec vědět nepotřebujeme!

Proto z toho vůbec nic nevyplývá, tak nebo tak. 😀

Kelt: Ano, lze i tak, je to jedna z možných cest, ars mathematica. 😎😀

Jenom u těch implikací vzniká, trochu, problém v tom, na základě jakých kriterionů určit podmíněnost jedné implikace druhou. To už je, zase, jiná věc! 🤷‍♀️😅

Rokio I. Kauflandský: Pochopils to, nebo to mám ještě rozvinout?

Filip: Rozumím tomu. Děkuji.

Mohl bys být trochu sdílnější, prosím? Já si tím tak úplně stoprocentně jist nejsem. 😅😀

Filip: Pokud by byl Bůh, neznamená to, že by existoval jeho protipól Lucifer. Ani že by bylo například nebe, natož i peklo a očistec. Existence Boha také nemusí mít vliv na skutečnost, že by něco na Zeměkouli ovlivňoval. Alespoň takhle jsem to já pochopil. Doufám, že to chápu. Pokud ne, můžeš mi to prosím znova vysvětlit?

Rokio, pokud vás tato témata budou i nadále zajímat, můžeme o tom diskutovat v soukromých zprávách a porovnávat s Biblí. Bible tato témata vysvětluje naprosto jasně.

Roman: To, samozřejmě, ano.

Ovšem aby toto vysvětlení bylo „naprosto jasné“, nejprve by musel připustit authenticitu těch jednotlivých knih Bybelu, kterými by se hodlal – hypotheticky – zabývat, protože obávám se, že i to je věcí víry, jo, ty jednotlivé knihy mají veskrze sporného autora, sporné stáří, často i původ, ryze historiograficky se moc dál nepohne, než že přesně toto zkonstatuje. Může bádat, jak chce, ale tohle bude výsledek.

Kdyby i připustil authenticitu, což je – prozatím – také věcí víry, musel by se naučit minimálně hebrejsky a řecky, a chtěl-li by z Tanachu číst i spisy, tak i aramejsky (což ale není nezbytně nutné, může použít officiální překlad do hebrejštiny v Tanachu Israelitův, tam je prakticky nulové zkreslení skrze překlad).

Pak by se zabýval jednotlivými knihami Bybelu, aby dospěl do bodu, ve kterém by potřeboval výklad, poněvadž ono to, až na pár výjimek, není kogentní čtení, nejsou to výroky non multa – sed multum.

Takže by se dostal do bodu, ve kterém by si musel položit otázku, proč Bybel obsahuje právě a jen tyto knihy, a ne jiné, když, ku příkladu, jen evangelií jsou desítky. U Tanachu je to záležitost tradice Israelitův, eo ipso, věc víry, no a u Novum Testamentum věc I. Sněmu Nicejského & Synody v Kartágu, respektive ještě až Sněmu Tridentského.

To by ho dovedlo do bodu, ve kterém by – nevyhnutelně – musel kráčet zpětně ad fundamentum, musel by si položit otázku, jestli, a nakolik, byli ti biskupové na Sněmu Nicejském, v Synodě Kartáginské, a nakonec i na Sněmu Tridentském, skutečně nezaujatí, nestranní a důvěryhodní. Pokud by byl skutečně otevřený, dospěl by k závěru, že ta pravděpodobnost nezaujatosti, nestrannosti a důvěryhodnosti je prakticky nulová. A, z tohoto fundamentu, by musel odmítnout Bybel jako celek, jako účelovou propagandu. 🤷‍♀️

Jo, ars logica mater philosophiae est! 😎😀

Filip84: Zajímavý rozbor..

„jednotlivé knihy mají veskrze sporného autora“, no, řekl bych, že zapisovatelů bylo 40, knih a dopisů celkem 66 (zahrnuté období psaní cca 1500 let), ale autorský zdroj jen jeden (2.Timoteovi 3:16,17).

Myslím si, že není nutně potřeba se učit biblickou hebrejšinu, aramejštinu a řečtinu. Sám jsem postupoval tak, že jsem porovnával dostupné překlady Bible, abych zkoumal rozdíly. Trvalo mi to nějakou dobu, ale rozhodně to stálo za to.

Celá Bible obsahuje jednotný námět. Od samotného počátku problémů v Edenu, až do konečného řešení obnovou Boží vlády nad zemí (Boží království). Bible obsahuje také poučné životní příběhy lidí té doby, osobní zkušenosti s Bohem, působivá přirovnání, morální zákony a zásady, a v neposlední řadě kus historie, který mi ve vzdělání ze školy chyběl.

Když to tak shrnu, posunulo mne to kupředu. Udělal jsem si na Bibli vlastní názor, i když jsem byl ze začátku skeptický. Pochopil jsem celkem rychle co a proč se ve světě děje. Ježíšem předpovězený nevyhnutelný odklon od uctívání Boha k tradičnímu náboženstí také skutečně přišel. Už tehdy si farizeové svými vlastními pravidly a tradicemi razili cestu jinam.. a mnohé církve v tom pokračují. Trvalo to jen několik století, než se zrodila církevní dogmata jako „trojice“, „očistec“, „peklo“ a „posmrtný život“. Jen praví křesťané pokračují v Ježíšem započatém a jim (křesťanům) svěřeném díle (Matouš 28:19,20; Skutky 20:20). Upozornil na to, že kázání veřejně a dům od domu nebude (z pochopitelných důvodů) jednoduché, ale je nutné pro záchranu těch, kdo budou chtít naslouchat (1.Timoteovi 2:1–6). A mohl bych klidně a dlouho pokračovat.. 😉