Preferujete chodce, kteří po přechodě pro chodce chodí rychle, nebo pomalu (otázka pro řidiče)?

Mám raději ty rychlé, hbitě uskakující. To víš, i když dnes jsou auta vybavena dešťovými senzory a nemusíš se tedy otravovat se zapínáním stěračů, tak mi ti pomalí lezou na nervy i tak. Je to otázka efektivity a úspornosti. Čím méně stěrače používáš, tím logicky déle ti vydrží. Tak proč je opotřebovávat kvůli kdejakému sajrajtu? ;) :D :D

Tohle mne nezajímá. Jestli je to řidič, chodec, nebo kdokoli jiný, jediné, co opravdu preferuju, je čitelnost a rozhodnost. Uvedu příklady:

Chodec u přechodu:

modelový průběh a):

Chodec přijde k přechodu. Stojí od toho přechodu 2–3 ft. Já se blížím k přechodu na kole rychlostí 15 MPH. Ten člověk se na mne dívá. Já přestanu šlapat, kolo přirozeně zpomaluje. Ten člověk se přiblíží těsně k přechodu a dál u něj stojí. A pořád se na mne dívá. Já, z nějakých cca 10 – 11 MPH, začnu brzdit na Schritgeschwin­dichkeit. On pořád stojí a hledí. Protože nejde na přechod, já pokračuju v jízdě (Schrittgeschwin­dichkeit), a jakmile jsem těsně před přechodem (3–5 yd), on na něj vleze. Já musím zastavit vozidlo.

modelový průběh b):

Chodec přijde k přechodu, zastaví se 2–3 ft před přechodem, rozhlédne se vlevo vpravo, pak znovu vlevo a plynulým, ale nijak rychlým nebo zbrklým, tempem se blíží k přechodu pro chodce. Já přestanu šlapat, kolo plynule zpomaluje. Chodec vstoupí na přechod a mírně přidá (nemusí utíkat, nebo spěchat, prostě jde plynule tak, jak normálně chodí, nebo o trošičku rychleji, to je dokonale nepodstatné). Já vidím rychlost chodce: podle okolností buďto stačí, že nešlapu, on přejde, a já pokračuju v jízdě, nebo mírně přibrzdím, on přejde, já podřadím na 2–3/4 a plynule – kus před přechodem – zrychluju.

modelový průběh c):

Řídím autobus, v něm je deset cestujících. Jsem cca 50 yd od přechodu, chodec se přiblížil k přechodu, 2–3 yd od něj zastavil a hledí. Já pouštím jízdu, zapínám retardér na 1–2 stupeň a / nebo výfukovou brzdu. Autobus zpomaluje cca s takovým podélným zpomalením, jako, když v autě pustíš jízdu. Chodec stojí a hledí dál. Já zatahuju retardér, postupně, na cca 2/3 nejvyššího stupně, a při tom podřazuju na čtvrtý rychlostní stupeň (u pětistupňové převodovky na třetí, ale ty už dneska nejsou, nicméně, když jsem řídil já, byly obvyklé). Chodec stále stojí a čumí. Já přidávám na retardéru, podřazuju na třetí rychlostní stupeň (u pětistupňové převodovky vyřazuju) a začínám brzdit provozní brzdou – autobus zpomaluje na Schrittgeschwin­dichkeit. Jakmile jsem kousek od přechodu, chodec do něj vstoupí. Já s tím počítám, plynule zastavím vozidlo. Chodec přejde. Zařadím první rychlostní stupeň a celou tu „kolňu“ rozjíždím.

modelový průběh d):

Řídím autobus, 50 yd před přechodem uvidím chodce, jak k němu přichází. Pustím jízdu, chodce přichází k přechodu, podívá se vlevo, vpravo, a opět vlevo, a potom pomalu vstupuje do přechodu pro chodce. Já, plynule, snižuju rychlost retardérem na takovou, aby on plynule přešel (většinou o 10 – 15 kmph). Chodec přejde, podřazuju na čtvrtý (u pětistupňové převodovky na třetí) rychlostní stupeň, plynule pokračuju v jízdě.

Asi je jasné, že modelové průběhy b) a d) jsou ideální. Vysvětlím, proč:

• na kole nejde ani tak moc o to, že já se musím celý rozjet znovu (třeba naložený 40 kg nákupu – to je nosnost nosičů mého kola). Jde o to, že celý prvý pruh musí za mnou čekat, než já to roztáhnu na nějakých 15 – 25 MPH. Do toho je to náročné: já musím sledovat provoz za sebou (zařízením pro nepřímý výhled), musím si podřazovat, protože pořád nevím, co ten chodec udělá – je pro mne nečitelný: půjde přes přechod, nebo tam jenom tak stojí? Proč nejde? Já to zvládnu, ale kdyby se takto choval každý, tak bude ve městě kalamita.

Naproti tomu chodec, který se chová čitelně, rozhodně, není zbytečně zbrklý a zároveň pomalý, přispívá ke své bezpečnosti, a k plynulosti silničního provozu. Ten chodec podle a) a c) má zaděláno na to, až ho někdo sejme. Jednou to neodhadne. Právní stránka věci je asi jasná, ale to mu bude houby prd platné.

• v těžkém motorovém vozidle: správná technika řízení náklaďáku, autobusu atp. je (relativně) rychle se rozjet na požadovanou rychlost (to nemusí být vždy 50 kmph, někdy to může být i 40 kmph, i 35 kmph, protože máš místní znalost a víš, že tam jsou přechody, že ti budou padat semafory, když pojedeš rychleji, na stůj atp.), a jak to jenom jde rychlost udržovat tak, aby nebylo potřebné brzdit provozní brzdou – k tomu je brzdění motorem, výfukovou brzdou a retardérem, prostě: zpomalovacími brzdami. Vidíš chodce, daleko před sebou u přechodu, nemáš problém – plynule – zpomalit. Z 40 kmph zpomalíš, třeba, jenom na 35 kmph, z 50 kmph, třeba, jenom na 40 kmph – jak kdy. Někdy z 50 kmph na 30 kmph, pořád je to ekonomičtější, pohodlnější pro cestující, než to celé zastavit a rozjíždět.

Ten chodec podle a) a c) nepředstavuje nebezpečí, jenom je nečitelný. Ty musíš, jako řidič, počítat, že to je Trottel, že ti tam vleze na poslední chvíli (protože je to Trottel, protože je opilý, protože si „šlehnul“, protože je „zkouř“…). Takže musíš výrazně zpomalit. Těžké vozidlo nezastavíš na fleku, a zvlášť, pokud vezeš cestující (nebo cisternu, například, nebo něco podobně „živého“), nejde-li o život, nebo nehodu, nemůžeš brzdit na plný ceres, takže musíš dopředu zpomalovat. To je zdržení, neekonomické, nepohodlné. Kdyby to jinak nešlo, žádný problém. Ale zde je to zbytečné.

Podobná věc: máš křižovatku, anglické žluté šrafování (které ti zakazuje na něm zastavit vozidlo) v křižovatce, stojíš za ním. Do toho šrafování ti strčí baba čumák z boční ulice – má tam dej přednost v jízdě. Na semaforu padne volno, já se pomalu rozjedu a ona pořád stojí. Tak já začnu zrychlovat, a v tu chvíli mi tam ona vjede. A já musím brzdit.

Nejde – primárně – o to, že strčila čumák, kde neměla. S tím se dá žít. Jde o to, že je váhavá, nerozhodná. Jednou tam ten čumák mám (stane se!), podívám se, má se mnou oční kontakt, nerozjíždí se na vyšší rychlost, bum: spojka do záběru, jízda, a – slovy starého vošousta – „ani jste se nenadála, a už je tam, milostivá paní!“ 🙂

Prostě: jasné, čitelné, rozhodné jednání. Jestli jedeš autem 50, 55, či naopak 45, kmph, je dokonale nepodstatné. Když ale pojedeš 72 kmph, nastává problém: někdo to nemusí odhadnout. To samé, když bez důvodu pojedeš po široké silnici I. třídy 45 kmph. Dávat znamení o změně směru jízdy včas, jasně, zřetelně. Nebrzdit zbytečně, a už vůbec ne prudce. To platí prostě pro všecky.

Raději mám ty rychlejší.

Nejsem řidič, ale stejně ti odpovím. ;)
Přejít přes přechod rychle, ale nevstupovat na něj rychle. Plno lidí na ten přechod vyloženě rychle skočí (ani se pořádně nerozhlédnou nebo neujistí, že auta zastavují) a pak přes něj jdou pomalu jako frajeři.

To by ten přechod musel mít hodně metrům, aby si ten řidič z tvého příkladu mohl dovolit jet. Jakmile už je ten chodec na přechodu (jedno, jak rychlo jde), tak by ten řidič měl stejně čekat až přejde.

Když mají chodci zelenou, tak stejně čekám. Mám radši ty rychlejší, protože chodec na silnici je vystaven různým rizikům. Hlavně mladí a neklidní se sluchátky na uších.

Upřímně je mi to jedno.

Nepreferuji. Je mi to jedno, jak kdo chodí. Pravidla jsou jasná, pokud ječ chodec na přechodu, nemohu jet a čekám, bez ohledu na to, jak jde chodec rychle.

Já mám raději, když chodci chodí po přechodu rychle, nezdržuje mě to.
Ale když jde po přechodu právě ten nějaký stařec, který je pomalý nevadí mi to

Mně je šumák jak jsou hybký, hlavně když jsou to Češi, normální běloši! 🤷‍♂️