Proč brečím bez valného důvodu?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Uvolněni nahromaděného stresu. Vaše potřeby ostatní dlouhodobě patrně nenaplňují tak jak byste si přála, jak očekáváte, nebo jak potřebujete. A vy se bojíte, bojíte, bojíte a pak na to myslíte a trápíte se tím. Nebojte se a až se vám to stane znovu hned řekněte „vidíte tohle se mi děje pořád a já teď asi vypadám jako … blbka, plačka, děcko, fňukna doplňte dle libosti a nevím co s tím. Asi se bojím, že …“ a řekněte PRAVDU čeho se v tu chvíli s dotyčným obáváte, čeho se vlastně bojíte. Každý kdo má trošku soucitu a soudnosti pochopí, že potřebujete povzbudit, řekne že se numusíte bát, že to nevadí a nebude si to brát osobně. Fakt.
Snažíte se dopředu naplnit nějakou svou představu o tom jaká máte být, jaká byste měla být a jak se vám to nepovede, tak to bouchne. Kašlete na to, každý vás bude brát takovou jaká jste. I spláčem, nebo bez. Nic jiného jim nezbývá. Jestli vás bude někdo soudit, tak je to jeho problém a může vám víte co. Všichni vás v životě budou soudit a zaškatulkovávat a i když budete dokonalá, tak vás odsoudí aspoň za to, že jste dokonalá.
Jestli se cítíte jako pitomec, tak se tím zkuste začít bavit. Začněte se sama sobě smát a dělejte ze sebe pitomce cíleně. Ať se vám smějí, ať se pohoršují, lepší je být za pitomce záměrně vědomě a hrát si na to, že to je „mé nejdokonalejší já“, než být za pitomce nevědomě protože se stylizuju do role, která mi nejde a snažím se být někým jiným, dokonalejším.
Věřte mi. Já se sypal do 17 let úplně stejně. Akorát jsem nebrečel, jen jsem nedokázal pípnout a strachy jsem se klepal. Jen proto abych naplnil jakási očekávání ostatních, která do mě byla rodiči, mnou samým, učiteli atd. vkládána. To jsem stejně nedokázal, teď už vím že to bylo z velké části způsobeno Aspergerovým syndromem, tak jsem to vzdal a začal hrát roli šaška, pitomce a pubertálního hovádka co má všechno na háku. I když to tak vnitřně nebylo. A všichni se mi smáli, svým způsobem mě i obdivovali, že se dokážu tak shazovat a bavit se sám svými trapasy a neúspěchy. Vnitřně jsem se klepal dál, ale dalo mi to základní porci sebedůvěry a hlavně trochu nadhled. A smích. Smát se tak až brečíte smíchy.
Nebojte se a vzpomeňte si na mě kdykoli, když budete stát před nějakou autoritou a budete se bát toho, co si o vás pomyslí když… Třeba v tu chvíli řeší co si pomyslíte vy a že to bude trapas, protože autorita někde vyšlápla na trávníku ho… má ho v podrážce, děsně smrdí a vy to musíte cítit také. No jasně! Až vám z toho puchu začali slzet oči :))
Držím vám palce. To zvládnete. Po světě chodí samá malá děcka a některý z toho nikdy nevyrostou, protože jim geny nadělili tragéd forever a za hňupa budou do smrti. Třeba já… a jestli chcete tak vás beru za parťáka. Jako nejlepší hňupku. Co? Dobrý?
Jo ještě doplňuju, protože jsem chlap a vy pravděpodobně popisujete situaci, kdy vám kvůli měsíčkům bylo špatně a bála jste se o tom mluvit napřímo s učitelem. Řekněte to natvrdo, máte na to nárok, jste vlastnš dospělá žena. Garantuju vám, že jestli se někdo v takové chvíli cítí trapně tak je to chlap co se stydí o takových normálních věcech mluvit. Ale nejsme v půlce minulého století, ale v roce 2018. Pokud je chlap, nebo učitel, tragéd co s tím má problém, tak není váš ale jeho. VÁS MUSÍ RESPEKTOVAT, jinak nemá nárok být sám respektován.

Upravil/a: Hranato

Já osobně bych na to šel systematicky – prošel si, co je potřeba v mém životě „opravit“ – vztahy doma, kamarádi, … a hlavně bych přestal „hádat“, co si myslí ostatní, to je to, co by mi ubíralo na sebevědomí! Pravda může být úplně jiná. Neexistuje univerzální odpověď, ale takto to dělám já.

Upravil/a: kajicek94

Nevíme kolik je ti let, ale zřejmě patříš věkově do –18 let. Je to normální, hlavně u dívek. Začni pracovat na svém sebevědomí. To přejde! 🙂

Anebo si zajdi za psychologem, pokud ho máte ve škole, jsou psychologové, kteří se zabývají i studenty a oni ti můžou poradit, umějí se zeptat, můžeš se naprosto spolehnout, a všechno jim říci, svěřit se, pomohou ti, poradí…(např. v poliklinice ve tvém městě).

Jednoduše řečeno, je to tvoje reakce na konkrétní situaci. Zkus si vzpomenout na více takových situací, které vedly ke stejnému výsledku a zjisti, co mají společné. Možná je to prostředí, určitý typ lidí, možná nějaká informace, situace. Je dobré se o tom s někým poradit.