Proč je vůbec násilná válka dle práva přípustná a máme pro ni dokonce i pravidla?

1. Svět bez válek ani není možný, alespoň ne trvale a bez vyhnutí se tomu (lidská povaha, přirozenost). Mírový stav ve velmi dlouhodobém měřítku samozřejmě je TEORETICKY možný, ale prakticky hůř a ani tak nebude věčný (představme si ideální státní zřízení, jedinou vládu, jednotný svět, jedinou armádu… a přece by alespoň NĚKDY NĚKDE z NĚJAKÉHO – jakékhokoli – důvodu došlo k ozbrojenému konfliktu, povstání atd. Důvod se vždycky najde a klidně můžou být ty nejnižší a nelogické). Že je něco nelegální neznamená, že se to neděje a dít nebude. To je zločin. Jeho samotným zakázáním mu nepředejdeš.
Takže když už připustíme možnost (pravdivou), že nemůže zaručeně existovat mírový, věčný bezválečný stav, tak když už se má válčit, tak alespoň podle pravidel a v určitých mezích.
To, že bys válku postavil zcela mimo zákon, byla by to odsouzeníhodná věc, která by přísně trestala každého zúčastněného… to by vlastně nemělo žádnou váhu a k válce by stejně došlo. To, že ji postavíš mimo zákona, neznamená, že k ní nedojde.
Hlavně by to byla naivita a nerozum. Rozuměj, můžeš mít pojistek kolik chceš, můžeš být „demokratický“ nebo sparvedlivý, jak jen chceš, můžeš mít silně pacifisticky orientovanou společnost, můžeš eliminovat zbraně i armádu, jakoukoli válku prohlásit za neoprávněnou a špatnou, ale to ti nezaručí, že k válce nikdy nedojde. K válce prostě dojde. Nějak, někdy, někde…

2. Existuje spravedlivá, či oprávněná válka. Bojovat za správnou věc, proti „zlu“ (nespravedlnosti, krutosti, bezpráví, ..).

3. Pravidla války existují (krom jistího morální a jiního hlediska) hlavně proto, že technologie pokročily na tolik, že by se každá válka mohla stát extrémně destruktivní. Jinak by možná ani nebyla (i když různé kultury v historii měly taky svá válečná pravidla, alespoň z morální stránky… na druhou stranu jiné zase byly zcela bez pravidel a zakládaly hlavně na jakémkoli prostředku – nemorálním – který by vedl k vítězství. To vlastně kolikrát nebylo považováno za nemorálnost, protože když to vedlo k vítězství, bylo to prostě vítězné – vítězná strategie/taktika, kdy se chválila vynalézavost, bystrost atd – takže různé podlosti, klamy, triky, zastrašování/bru­talita,… to je historie lidstva i navzdory těm „morálním“ pravidlům války v některých kutlurách).
Protože, kdyby k válce „navzdory tomu“, že je nezákonná přece jen došlo a nebyla by pravidla, byla by katastrofální, genocidní, se ZHN atd… to by se brzy všichni vyhladili. A protože ono by k tomu došlo, k té válce, i když by byla nezákonná, tak jsou tu alespoň pravidla a meze, co se smí a co ne. A tohle už se alespoň v jistí míře dodržovat bude. Narozdíl od té nelogičnosti, nesmyslnosti a nepravděpodobnosti, že by nedošlo k válce, protože by byla nezákonná.

Protože jsme jen lidi. Nemůžou (zákony ani nikdo) lidem zakázat nebýt lidmi. JIstě se dají potlačit nějakteré tendence, negativní stránky, společnost se dá řídit tak, aby byla spravedlivá a nenásilná, ALE nelze jít zcela proti přirozenosti a něčemu, co není vždy nevyhnutelné a co není nepravděpodobné. A to, že by nikdy nedošlo k válce (jen proto, že by byla nezákonná)… Ale zlato, jako vážně?

Upravil/a: Disraeli

Ve válce nikoho pravidla nezajímají.

Proto, že pokud budou pravidla všichni dodržovat, tak by to mělo nějaký řád. Ale stejně po každé válce určuje spoustu věcí vždy vítěz.

Válka není přípustná, je však přípustné se bránit; vysvětlím:

Žádný legální důvod k fysickému napadení jednoho státu druhým státem neexistuje.

Jenže, pozor, to, že jeden stát vypadá laicky jako agresor a druhý stát vypadá laicky jako oběť, vůbec, de iure, neznamená, že agresor není obětí a oběť agresorem. Typickým příkladem může být WWII: Německá říše byla oběť a RČS agresor, protože RČS mobilisovala, a to samo o sobě byla právní skutečnost, která zakládala Německé říši postavení oběti, a kdyby RČS Německá říše, v tomto skutečném stavu věci, RČS „napadla“, šlo by o obranu. Stejně tak, de iure, začal WWII Slovenský štát okamžikem, kdy noha prvního slovenského vojáka vstoupila na půdu Polska.

Dobře to lze illustrovat na občanském právu hmotném a trestním právu hmotném, a na institutu svépomoci (v občanském právu), a na institutech občanské svépomoci, sebeobrany / zákonného zmocnění k užití síly / zákonného zmocnění k užití zbraně / nuzné (nutné) obrany, či krajní nouze. Napadený fysický útok, více či méně, nečeká, a podle toho je, více či méně, na něj připraven. Jsa napaden nějak se brání, a i v této „malé válce“ platí Ciceronův aforismus inter arma enim silent leges. V ten daný okamžik, v tu danou chvíli, může útočník napadnout oběť per fas et per nefas a stejně tak oběť se může bránit per fas et per nefas a jsou-li tam pouze oni dva, žádné právo tomu nezabrání.

Ve válečném konfliktu je to naprosto totožné: není moc, která by, během trvání ozbrojeného střetu, dokázala vymoci mezinárodní humanitární právo.

Oproti výše popsaným individuálním institutům občanského a trestního práva, u kterých využití jejich zmocnění trvá relativně velmi krátkou dobu, tak u ozbrojeného konfliktu dvou států trvá fysický střet relativně dlouhou dobu, tedy, v porovnání s tím, střetnou-li se dva jednotlivci.

Střetnou-li se dva jednotlivci, tak máme policii, vojenskou policii, četnictvo, prokuraturu, státní zastupitelství, soudy, věznice, vězeňskou službu (podle toho kterého konkrétního státu), a ti zajistí to, že činec / činci budou postaveni před soud, tedy, pokusí se o to, ale lapit jedince a zarestovat ho není pro stát problém, pokud se ten jedinec nachází na území, kde může ten stát uplatňovat výkonnou moc, a v některých případech i v případě, že se nachází na území jiného státu a jeho lapení a vydání umožňuje mezinárodní smlouva (Interpol, že, například).

Jenže jurisdikce, a tedy i jakákoli výkonná moc, státu končí s jeho územím, s jeho hranicemi. Proto je, v praxi, prakticky nemožné vzniku ozbrojeného konfliktu dvou států zabránit, není nějaká „mezinárodní policie“, „mezinárodní soudní vykonavatel (exekutor)“, kteří by to právo vymohli, arciť i silou. Jistě, theoreticky do toho může vstoupit silou kdokoli, jakmile to umožní deklarací Rada OSN, nicméně v praxi to nikdo neudělá, protože tím hrozí, že by konflikt přerostl i na jeho území.

Takže, ozbrojený střet začal a trvá. V tu chvíli nikdo neví, kdo je agresorem, a kdo obětí. A až ten ozbrojený střet skončí, tak prakticky lze stíhat agresora jenom tehdy, jestliže v něm prohraje, a jestliže jsou odpovědné osoby lapeny, a pouze za to, co bylo trestné v té době, a taky pouze za to, co mu lze prokázat.

Právo je malicherné a kogentní, je bláhové očekávat od něj víc, než je schopno zjednat. 🙂

Válka byla v minulém století postavena mimo zákon. Stala se zločinem.

„Násilná“ válka má jen jedno jediné pravidlo: PROSTŘÍLET SE K MOCI!!!

Kdo to nechápe, je za války:

1. schovaný
2. mrtvý

(Aby bylo jasno, vidět zjentka za války, TO NECHCEŠ! (; D; D;)

Ona ta válka je takzvaně přípustná, z toho důvodu že není žádná světová bezpečnostní instituce „nad všemi státy světa“, která by vládní politiky těch útočných států za jejich válečný útok měla za úkol vždycky (to je nutné, vždycky) obvinit, zatknout, obžalovat a potrestat.
Je to asi podobné tomu, jako kdyby ses ptal, jestli jsou přípustné zločiny, krádeže a vraždy, za situace, když by neexistovala policie, která by je mohla stihat. Asi by jen to že to je právně nepřípustné, příliš nepomohlo..