Proč se jedná o úmysl, pokud člověk s nákazou jde mezi lidi a ví, že je nemocný?

Protože když ví, že je nakažená snadno přenositelnou epidemickou nemocí, tak taky ví, že rychle nakazí ostatní se kterými bude v přímém styku. Vyjít ven a nevědět, že někoho nakazí je nesmysl. „Potřeba cigarety“ je jen výmluva, i když úmysl se nedokazuje snadno, ale buď je fatálně blbá, či zcela lhostejná, což se rovná úmyslnému ohrožení/nakažení ostatních.

To je věcí soudu, úmysl se velmi špatně dokazuje. Nedbalost kombinovaná s blbostí je to v každém případě.

Každý nakažený člověk, je-li svéprávný, si musí uvědomit, že je zdrojem nákazy a nemá mezi lidmi co pohledávat. V tom případě je to úmysl. Stejně tak nechápu takový dotaz, protože ta situace je naprosto jasná.

Nevím jak to bylo přesně myšleno, ale šířit nakažlivou nemoc je možno jak úmyslně, tak i neúmyslně dle § 152 (úmysl), § 153 (nedbalost). Vše co tady všichni píší je tak zcela mimo a začíná to již samotným dotazem.
Jen pro doplnění – rozdíl mezi přestupkem a trestným činem je v tom, že ke spáchání přestupku stačí nedbalost, není-li výslovně uvedeno, že musí být spáchán úmyslně. U trestných činů je to přesně naopak, čili musí být vždy úmysl a nedbalost postačí jen v případě, že je to výslovně uvedeno.
Úmysl je buď přímý, tj. pachatel věděl a chtěl něco udělat (chtěl někoho nakazit), nebo nepřímý pachatel věděl, že může někoho nakazit a pro případ, že se tak stane s tím byl srozuměn. Zatímco nedbalost může být vědomá – pachatel věděl, že může někoho nakazit a bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. Poslední nedbalost nevědomá v tomto případě spíše nepřipadá do úvahy, protože předpokládá, že pachatel nevěděl, ačkoliv vědět měl.
Ano, mezi úmyslem nepřímým a vědomou nedbalostí je jen tenká hranice a je i otázkou dokazování. Možná spíše toho co uvede pachatel. Proto se často hraje o změny kvalifikace, aby došlo i ke změně trestní sazby.