Stal se ze mně workoholik nebo jak z toho ven?

Dobrý den,

chtěla bych se zeptat zkušenějších lidí na svou situaci. Nikdy bych neřekla, že se v podobném soukolí ocitnu. Získala jsem práci, o jaké jsem snila. Dostávám současně nabídky na spolupráci se subjekty, o kterých jsem si dřív myslela, že se k nim ani nepřiblížím. Nesmírně si vážím toho, že si buduji pověst profesionála ve svém oboru a dřu na sobě. Někdy únavou lezu málem po čtyřech, ale zvládám vše. Jsem na sebe pyšná, ale zároveň jsem unavená. Říkám si, že to k tomu patří. Problém je ten, že když mám vzácné chvilky, kdy si mohu vzít knihu nebo mám třeba celý den volna (pracuji i o víkendech), nebaví mne to. A to jsem bývala vášnivá čtenářka! Po chvíli odložím knihu a přemýšlím, jestli bych neměla vzít notebook a pustit se do práce, že mi utíká čas. Když nemůžu v noci usnout, rozsvítím, sednu si a i těch pár hodin, co jsem si vyhradila pro spánek, často prosedím u práce. Protože ležet je ztráta času, když nespím. V létě jsem jela k rodičům mimo Prahu, ale život na malém městě mě ubíjel. Místo, abych si užívala procházek a letní krajiny, jsem se předčasně vrátila do hlavního města, abych nehnila mimo své prostředí a přerušila jsem dovolenou, abych mohla jít do práce. Já cítím, že mě to vysává, ale nemůžu být bez toho hektického tempa a bez toho, co dělám. Už to není jenom o tom, že buduji kariéru, ale o tom, že pořád musím pracovat. Odpočinek=nee­fektivní činnost. Já nevím, jestli jsem se nějak přetáhla nebo co, ale kdybych mi někdo ještě před rokem řekl, jak se budu cítit a co prožívat, tak bych se mu smála. Teď jenom makám, chci být perfektní, každou chybu považuji za osobní selhání. Když mimořádně nepracuji, jdu do jazykové školy nebo na hlasovou výchovu a lekce rétoriky atd. Je to špatně, vím to, ale nedokážu se uvolnit a něco ve mně se změnilo. Co mě nutí se takto ptát? Já už někdy fakt nemůžu, cítím, že fyzicky už jedu na rezervu. Ale něco v psychice mi brání odpočívat. Co se s tím dá dělat? Zažili jste to někdo?