Stárne svět a stárne vesmír?

Jistě, jak dole, tak nahoře. Vše, co se děje v nás, se děje ve velkém i ve vesmíru. Člověk je mikrokosmos, vesmír makrokosmos. To nevíš?

Upravil/a: df

Pokud měl počátek/vznik (diskutabilní, nejisté), tak jistě, postupně se stává víc starším. Což ovšem asi neznamená, že by podléhal procesům rozpadu (tak jako naše biologické formy). Je to celek a i my jsem jeho součástí. Nejsme mimo svět/vesmír. Narodili jsme se a zemřeme, ale byli jsme tu dávno před našim narozením. Zrod není nic jeného než shluk, spojení (něčeho již exsitujícího) a smrt nic jiného než rozpad (oddělení něčeho existujícího a následné spojení v něco nového).
Vše ve vesmíru se jen mění, transformuje.

Co když vesmír vznikl, ale vznikl třeba z vesmíru, který zde byl před ním (a tak pořád dokola) – který se zhroutil. Dal by se vlastně považovat za tentýž, jen třeba „znovuzrozený“.
Anebo je náš vesmír součástí ještě něčeho mnohem většího, co si nedokážeme ani představit, atomární a kvantová úroveň jsou takovými jednotlivými vesmíry samy o sobě, pro nás na mini-pidi úrovni (a třeba je i ještě něco menšího než kvantum – dělitelné na bůhvíco).
„Vyžaduje to najít* nekonečnou velikost uvnitř toho, co je nekonečně malé, abychom cítili přítomnost boha.“
*najít je myšleno spíše cítit, vnímat.

Nám se vesmír zdá třeba hrozně gigantický (a pro nás taky je), ale třeba je součástí něčeho mnohonásobně většího, kde se pak onen vesmír jeví jako velmi prťavý (jako kvantum, atom/y v molekule, molekula/y v buňce,..).