Stýská se mi po dětství.

Mám podobný problém. Bud více s tátou, mluvte o příhodách když jsi byla malá, projdi si místa kde sis hrávala. Potom ti bude určitě smutno, tak se zkus vyplakat. Poté se z toho musíš otřepat a udělat za tím čáru. Léčba šokem. Hodně štěstí.

Mě se taky někdy zasteskne. To, že si člověk obšas vzpomene, neni nic strašného.Nesmíš se ale tomu poddávat příliš často. Najdi si pořádného koníčka, který tě chytne a žij současný život na plno, a stesk ustoupí do pozadí.

Já si vždycky říkám, že nemá cenu smutnit po něčem co bylo a už se nevrátí. Snažím se to brát ze světlé stránky – být šťastná, že jsem měla tak skvělé dětství, že jsem měla možnost prožít ho co nejlíp, a že v dobách, kdy jsem to nejvíc potřebovala ke svému vývoji, a kdy to prostě dítě celkově nejvíc potřebuje, byli moji rodiče oba pro mě, spolu a šťastní… Teď už jsem „velká“, můj svět se mění, a s tím je spojená i rodina… Asi je to tak přirozené. Musíš jít dál, snažit se tvořit si nový, krásný svět, a snažit se nepotřebovat k tomu tolik rodiče. Hlavně ať se má každej z nich dobře, a to samé platí i u tebe. Takhle si to vždycky říkám já..