Taky si nemáte se starými přáteli „z mládí“ co říct?

S některými spolužáky je to jen pozdrav a pár zdvořilostních vět.
S většinou z nich je to povídání na několik hodin ;).
Čím jsme starší, tím víc si rozumíme a vážíme/užíváme společně stráveného času.
Byli jsme prima parta, nikoho postavení a úspěch „nepoznamenal“ ;).
To ze ZDŠ je to slabší. Ale devítileté sousedství v lavici má za něsledek to, že se moc těším, až spolužačka přijede z Olomouce na MFF a jako každý rok „procouráme“ lázeňský trojůhelník 😁.

Jak s kterými.
Někdy jo a jindy ne.
Je to stejný, jako s ostatními lidmi. S některými společné téma najdu, s některými ne.

Ano, je to tak jak píšeš. Osudy a život nás rozdělil a najednou je velké vakuum. Nicméně občasné vzájemné návštěvy s přítelem, nebo aspoň maily a telefony dokážou ten kontakt dokážou udržet. Proto taky organizuju retro sešlost s pár největšími průseráři z dob studentských, a to přímo v centru dění – na Strahovských kolejích, i když jsme každý z jiného konce vlasti. Pokud ještě udržíme moč a myšlenku. 🙂

Je v tom kus odtažitosti. Člověk se uzavře ve své současné slupce životního stylu či každodenních zvyklostí, proto má z retrovzpomínek obavu či neochotu se k dřívější době vracet.

Jak se říká – nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Stejně tak se nesetkáš dvakrát s tím samým člověkem. Nějakou dobu jsme byli spolu, a prožívali společné. Potom nás osud rozdělil. Máme jiné zájmy, práci, rodinu, zkušenosti. To , co nás kdysi spojovalo je už mnoho let pryč. Tím se to sice snažím vysvětlit, alespoň zažívám stejnou situaci.Otázkou je, zda je tato situace normální, nebo je to daň doby.

Záleží jak s kým. S mnohými ne a s jinými naopak. Zrovna nedávno jsme se sešli s kamarádkou, se kterou jsme strávili před x lety přibližně půl roku na jedne „misi“. Ona se pak odstěhovala do Británie a už tam zůstala, za poseldních 15 let jsme s viděli jednou narychlo v Londýně a teď jsme se konečně sešli s ní a dalšími lidmi. Vůbec to nebyl problém, bavili jsme se stejně jako před lety.

S přáteli si vždycky mám co říct a je jedno, jestli jsem je neviděla
15 let, nebo jestli s nimi jsem v téměř denním kontaktu.