Uz vam nekdy nekdo nechal takto dojemne vzkazy?

když jsem ještě byla terapeut a potom i denní asistent pro deti (dítě) znevýhodněné fyzicky i mentálne a taky sociální kouč.
Pro mně bylo asi nejvzácnější a největší zadostiučinění když mně „můj“ autista na přechodu pro chodce chytil za ruku… sám od sebe, človek který se štitil dotknou všeho a všech, i své maminky i sebe. Chtělo se mi skákat radostí a obejmout ho, ale musela jsem se tvářit, že jsem si to nevšimla, protože by se stáhnul do ulity zase, bylo to hezké, protože to udělal úplně samozřejmě a podvědomě a pak už to delal skoro pravidelne, ale vždy jenom na tom jednom přechodu a v parku.

A obrovské uznání se mi dostalo, když jsem správně identifikovala diagnózu a hodně uznávaný doktor v nemocnici byl ohromen, že „jenom nevzdelaná sociální asistentka“ (v USA Vám stačí odborné kurzy, nemusite mýt na to VŠ, takže nevěděl že já mám taký univerzitu..) prechcala jeho 3 členený team. A strašne mnoho úžasných momentů když se Vám podaří prolomit wall a klient se otevře a třeba začne na Vás reagovat, akceptovat Vás, že začne třeba odpovídat, to je proste pocit – že to není zbytečné, že to nejsou „jenom trosky se kterými strácate čas“ jak je pojmenoval můj (patrně už duševně opotřebený) kolega.

Vzkazy ne, ale často mě za můj přístup k životu líbaly cizí ženy, jen tak, za chování, za přirozené reakce. Nikdy jsem se nedmul pýchou, ale… JSOU TO VELICE PRAZVLÁŠTNÍ STVOŘENÍ, JSEM ZJISTIL. aLE TY TO MÁŠ TAKY DOBRÉ, GRATULA, vÁCLAVE, poklona od dětí je taky nejvíc!… kurnik ten caps, TEN CAPS! 😬🤪😬

Ne, nikdy jsem neučil.

Vaclave, gratuluju! Je videt, ze mas jiny pristup nez ostatni ucitele.
Asi dokazes svym pristupem studenty zaujmout. Je to hezke ale zaroven mas velkou zodpovednost.
Muzes na sebe byt pysny!!

Hmm, kolik že ti je? Když tě „pochválí“ 4 haranti, tak z toho máš Vánoce? :o
Věř mi, že si KECY můžeš strčit víš kam, viď? ;) :)
Hele, já jsem také mezi lidmi „oblíbený“, dokonce „zábavný a vtipný“ a vůbec kdesi cosi, jenže…
Nejsem padlý na hlavu, abych nechápal, že jen co projevím sebemenší známku slabosti či opotřebení, tak všichni ti mí dosavadní „přátelé“ mě roztrhají na kusy. A ti slabší, kteří se na to nezmůžou na mě s klidem zapomenou a nebudou mě znát. Prostě jako kdybych nikdy neexistoval, víš? :)

Doporučuji ti se probrat ze sna a do důsledků čelit realitě, protože pokud to neuděláš, jsi odsouzen k utrpení, ne-li rovnou k záhubě.
Dobrého přítele poznáš teprve za nesmírně EXTRÉMNÍCH situací (a takové většina lidí v životě ani nezažije a když už, tak zpravidla jednu, max 2 za život). Teprv ty totiž dokáží odhalit SKUTEČNOU povahu/charakter člověka. Jinak můžeš „znát“ člověka třeba 20let a STEJNĚ ho DOOPRAVDY NEZNÁŠ! Tudíž s nějakým „papírkovým hodnocením“ si vytapetuj záchod pro jeho optimální využití. ;) :D :D