VYVRAŽDĚNÍ ROMANOVCŮ

bol predstaviteľom zvrhnutej moci.
bežnú postup pri pokusoch i pri dokonaných prevratoch, história je plná podobných príkladov.

Môj názor sa vám nebude páčiť…
Boli predstavitelia starého poriadku – cárstva.
Bolševici, ak sa chceli udržať museli (to slovo zvýrazňujem) odstrániť symboly -cársku rodinu- starého zriedenia. Ak by ostali nažive, bola by to stále zámienka pre „biele“ gardy, royalistov o ich záchranu.
Urobili to, čo sa robilo za podobných mocenskopolitických prevratov v celej histórii ľudstva. Tak aj na to treba pozerať.
Čo urobil cár Mikuláš II.? Bol predstaviteľ a zástanca starých feudálnych (nie pokrokovejších – kapitlistických) zriadení.
Slovom, nech je to akokoľvek kruté, v tej dobe a za vtedajšej situácie (keď celý svet bol proti nim) to bola politická nevyhnutnosť. My na to pozeráme z odstupu dejín a náš pohľad nie je pohľad tej doby.

Prapůvodní příčinou asi bude idea dědičného práva na moc. Tu celé společnosti po staletí vtloukaly do hlavy vládnoucí profeudální vrstvy, tedy ti, kteří byli „u koryta“. Zabezpečovaly si tak svá privilegia.

Vyvraždění vládnoucího rodu není v dějinách ojedinělým případem. I francouzský král Ludvík XVI byl v roce 1793 popraven gilotínou a jeho syn, následník trůnu, „se ztratil“ ve víru revoluce.

I mnozí panovníci, kteří se k moci dostali násilnou cestou, své svržené předchůdce a jejich dědice věznili nebo vraždili. Kolem svržených panovníků nebo jejich příbuzných, potenciálních dědiců, se totiž shromažďovali odpůrci nové moci. Idea urozenosti a dědičnosti působila v minulosti, a na některé lidi působí i dnes, jakousi magickou sílou.

Můžeme argumentovat, že absolutistické samoděržaví již neexistovalo, protože Mikuláš II. se 15.3.1917 vzdal koruny, jak pro sebe tak pro svého syna, a že
3.9.1917 byla v Rusku vyhlášena republika. Lenin nesvrhl cara, ale rozehnal ústavodárné shromáždění, první a na dlouhou dobu i poslední jakžtakž (totiž za válečných poměrů) svobodně zvolený zastupitelský orgán v Rusku. Car tedy abdikoval již dřív a dobrovolně – jenže kdo by o tom za všeobecného rozvratu, zmatku a válečné vřavy jakož i při nevzdělanosti a negramotnosti v ruských poměrech takto uvažoval. Lidský život tu měl pramalou cenu a bolševici to dovedli ad absurdum. Sociální nůžky v carském Rusku byly rozevřené obludně. Bohatství rodu Romanovců a další vysoké šlechty bylo nezměrné, stejně jako bída mužiků a dělníků. A car toho byl nejvyšším symbolem.

Někoho zavraždit, vyvraždit celou rodinu včetně dětí, je odporné. A to nevíme, kolik takových dětí tou dobou zahynulo za průchodů armád a při jejich střetech nebo v týlu v důsledku bídy a hladomoru. V Evropě totiž právě probíhala 1. světová válka a v Rusku mnohostranná občanská válka. Neznáme jejich jména. Nebyly urozené, nebyly potomky cara.

Byli představiteli „špatné strany barikády“. Komunisti znají pouze jediné dva argumenty – „na kterou větev tu oprátku pověsit?“ a „popravčí četo – pal“.