Zasáhla nukleární katastrofa v roce 1957 také Československo?

Títmo převádíme zprávy rádia Jerevan plebs do srozumitelné řeči: v r. 1957 došlo ke dvě závažných jaderným haváriím: k tzv. Kyštymské katastrofě v SSSR v Čeljabiské oblasti a v Sellafieldu v Anglii.
Kyštymská katastrofa je hodnocena jako třetí nejhorší jaderná událost (po Černobylu a Fukušimě s INES 7) a znamenala únik radiace (tzn. INES stupeň 6).
Událost v Seafildu https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Windscale_fi­re je hodnocena jako INES 5, protože také došlo k úniku radiace do okolí.
Zatímco o požáru v Anglii média (se zpoždění) informovala a další měsíc byl kvůli tomu interpelován předseda vlády v Dolní sněmovně, Kyštymská katastrofa byla sice kvůli radiaci na Západě zaznamenána, ale skutečný rozsah unikl až po 18 letech.

Zdroj: https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Internatio­nal_Nuclear_E­vent_Scale

Upravil/a: Pepa25

No co, no, je to asi zhruba tak, jak píše Pepa: ano, bylo to v roce 1957, nebo chceš-li, 2710 ab urbe condita. Ano, posraly se atomový hřiby v UK, konkrétně 10. října 1957 ve Windscale, Seascale civil parish, Cumbria County, England, United Kingdom of Great Britain and Norhern Ireland, dnes Sellafield, ta událost se nazývá Windscale fire.

Atomový pochodně tam Angláni pálili tři dny, tj. 10. října – 12. října 1957, ten průběh byl, zhruba, takový:

• 7. října 1957 si obsluha prvního bloku všimla, že se reaktor zahřívá více, než obvykle, proto nařídili spuštění Wignerova effektu, který byl v minulosti proveden osmkrát, a tak bylo ověřeno, že způsobí rovnoměrné zahřátí celého jádra reaktoru. Během tohoto procesu však začaly teploty abnormálně klesat v celém jádru reaktoru, s výjimkou kanálu 2,053, jehož teplota, naopak, abnormálně stoupala. Operátoři se proto domnívali, že kanál 2,053 uvolňuje energii, ale všecky ostatní nikoli, a tak bylo ráno
• 8. října 1957 rozhodnuto zopakovat spuštění Wignerova effektu. Spuštění Wignerova effektu bylo považováno za úspěšné, anžto tento způsobil zvýšení teploty celého reaktoru, a tím byl problém považován za vyřešený. Avšak ráno
• 10. října 1957 teploměry v jádrech naznačily, že teplota jádra stoupá. Ta měla klesat rovnoměrně s tím, jak by se dokončoval Wignerův effekt, avšak teplota, naopak, stále stoupala, až dosáhla 400°C. Za příčinou ochlazení toho jádra byly spuštěny chladící ventilátory na maximum a byl zvýšen průtok vzduchu. Detektory radiace v komíně pak signalisovaly uvolnění jadernýho paliva do čerstvýho povětří, a tak operátoři měli důvodně za to, že praskla bombička – to nebyl nijak závažný problém a stal se opakovaně i v minulosti. Operátoři se však zmýlili: ona kaseta, sice, skutečně praskla, ovšem začala také hořet, no a tento požár způsobil ono abnormální zahřívání v kanálu č. 2,053, nikoli probíhající Wignerův effekt. To, že operátoři pustili do reaktoru více vzduchu z čerstvýho povětří a maximalisovali ventilátory, požár rozdmýchalo, takže se požár rozšířil i na okolní palivové kanály a radioaktivita v komíně se velice rychle zvyšovala a mistr, který přicházel do práce, si všiml, že z komína stoupá kouř. Až na základě těchto skutečností pojali operátoři důvodné podezření, že jádro hoří. Pokusili se jádra prozkoumat dálkovým scanerem, sonda se však zasekla. Tom Hughes, zástupce managera reaktoru a jeden operátor se oblékli za kosmonauty a vydali se osobně na nabíjecí plochu reaktoru za účelem osobního přezkoumání stavu reaktoru. V blízkosti thermočlánku, na kterém byly naměřeny ony abnormálně vysoké teploty, vyla vytažena zátka pro kontrolu palivového kanálu, a v ten okamžik operátoři viděli, že palivo je rozžhavené, zářilo jasně třešňově červeně. Až nyní operátoři zjistili, že reaktor opravdu hoří, a to už nejméně 48 hodin. Operátoři však vůbec nevěděli, co s ohněm dělat. Nejprve pustili, znovu, ventilátory na maximum, to však požár ještě vyživovalo. Byly provedeny další pokusy o uhašení požáru, například oxidem uhličitým, všecky bezvýsledné, až v pátek
• 11. října 1957 napadlo operátory zkusit reaktor uhasit vodou. To se rovněž nepovedlo, navíc to bylo velice riskantní: skrze chemickou reakci hrozilo, že se z vody vytvoří vodík a udělá „bum!“. Když i vodní hašení selhalo, už se jednalo o evakuaci oblasti a operátoři, v kooperaci s požárníky, zavřeli veškerý chladící a ventilační vzduch vstupující do reaktoru. To zabralo. Následně požárníci nechali skrze už uhašené reaktory protékat vodu dalších 24 hodin, dokud nebyla úplně studená, a tato silně radioaktivitou ovlivněná voda byla zachycena na nádvoří. Konečně
• 12. října 1957 byla samotná nádrž reaktoru, ve které zůstalo cca 15t uranového paliva, utěsněna a je utěsněna stále a její odtěsnění se plánuje v roce 2037, poněvadž v palivu je přítomen samozápalný hydrid uranu, který se vytvořil skrze vodou zalévání. Tak se čeká, oni to ví líp, já tomu prd rozumím, prostě v roce 2037 už by to mělo být Sicher nesamozápalné.

Hoření uvolnilo do čerstvýho povětří 20,000 curie jódu-131, 594 curie cesia-137 a 324,000 curie xenonu-133; později vyšlo najevo, že během požáru bylo uvolněno arciť malé, přece významné, množství vysoce nebezpečného radioaktivního isotopu polonium-210. Následné šetření ukázalo, že národní a mezinárodní kontaminace mohla být vyšší, než se předpokládalo.

Ve dnech bezprostředně následujících po atomovým ohni byly provedeny testy mléka z farem z širokýho okolí, které prokázaly, že je silně kontaminováno jódem-131 (to je nebezpečné, tento jód se váže do štítné žlázy, a pak je značné risiko rakovinného bujení v ní; pomáhá profylaxe kalii iodium.

Vláda Jejího Veličenstva nařídila stažení mléka z oblasti o rozloze 200 sq mi; mléko bylo tisíckrát zředěno a vylito do Irského moře, a to se opakovalo po dobu jednoho měsíce.

Ano, je pravda, že vláda Jejího Veličenstva hodila na atomový požár tutla, a tak se první officiální zpráva dostala na světlo až v roce 1983.

Vyšetřovací komise, v čele s předsedou sirem Williamem Georgem, baronem z Penney (máš ji dole ve zdrojích v .pdf), v podstatě zjistila, že příčinou požáru bylo příliš časné a rychlé spuštění druhého jaderného štěpení 8. října 1957, a že kroky přijaté k řešení havárie, jakmile byly zjištěny příčiny, byly rychlé a účinné. Kroky podniknuté k řešení následků nehody byly dostatečné a nedošlo k žádnému bezprostřednímu poškození zdraví nikoho z veřejnosti nebo zaměstnanců (ten operátor, který se kolem toho ochomejtal nejvíc, se dožil 90 let!).

Ano, pozdější a nezávislé studie odhadují, že v nějaké příčinné souvislosti s tímto zemřelo 30 – 100 lidí v širokém okolí. Ovšem prokázat to nelze.

To je celý příběh, jako. Co Ty z toho, zase, uděláš za kovbojku, ty vole, Ty se jdi změřit, vážně! 🙄🙃🤪🤦🏽‍♀️

https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Windscale_fi­re
https://www.bri­tannica.com/e­vent/Windscale-fire
https://iopsci­ence.iop.org/ar­ticle/10.1088/1361-6498/aa7788/pdf
https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Sellafield
https://en.wi­kipedia.org/wi­ki/Iodine-131
https://www.le­karna.cz/jodid-draselny-g-l-pharma-65mg-tablety-10x65mg-tablety/pribalovy-letak/

Nezáleží na tom, kterou katastrofu roku 1957 máš na mysli, OBĚ se podepsaly GLOBÁLNĚ. Je jen otázkou MÍRY DOPADU (drasticky se okamžité dopady projevily v podstatě jen LOKÁLNĚ).

Kolem OBOU katastrof DODNES panuje značné množství nejasností, navzdory oficiálním vysvětlením a závěrům (podobně jako kolem atentátu na Kennedyho – oficiálnímu závěru Warrenovy komise nevěří snad ani chovanci dobřanského ústavu pro mentálně insuficientní). 😉

Např. nehoda zařízení Majak v SSSR je PRAVDĚPODOBNĚ „nejbrutálnější“ (s nejvyším počtem způsobených úmrtí v horizontu 20 let), což je způsobeno jednak nedostatkem dat (ať již úmyslně zkreslených (zfalšovaných) či jednoduše nesledovaných (lemplovství úřadů). Druhak tehdejší „sovětský přístup“ k likvidaci následků („nas mnogo, pošlete tam další“) způsobil dle odhadů až 80% následných obětí (!!) ZCELA ZBYTEČNĚ. 😐

Nukleární katastrofa v roce 1957, známá jako Havárie ve Windscale, se odehrála ve Velké Británii. V důsledku této nehody se do ovzduší dostalo značné množství radioaktivního materiálu, včetně jodu-131 a cezia-137.

Zda a jak tato katastrofa ovlivnila Československo, je otázka, která vyžaduje více podrobných a odborných výzkumů. Přestože se radioaktivní materiál dostal do ovzduší a mohl se šířit atmosférou, konkrétní dopady na Československo nejsou bez detailního výzkumu přesně známé.

Je však důležité uvědomit si, že v době komunistického režimu mohla být informace o takových katastrofách cenzurované nebo zamlčované, tak jako v případě Černobylu.