Změna oboru, pauza, nebo vydržet? Potřebuji poradit

Zdravím,
velmi mě mrzí rozsah, kratší jsem to napsat nedokázal (pro všechny, kterým se můj sloh nechce číst, je na konci bodově sepsána jen tak pragmatická část). Také se omlouvám, jestli následující text vyzní sebelítostně, nemám potřebu tady ze sebe dělat chudáka, vše píši tak, jak na to skutečně pohlížím.
S tím chci takto na začátku napsat, že jakoukoliv kritiku naprosto beru, nehledám takovéto „plácání po ramenou“, ale radu.

Před pár měsíci jsem složil maturitní zkoušku s vyznamenáním, připadal jsem si, že jsem skutečně dokázal něco hodnotného.
Což opadlo ve chvíli, když mi došlo, že mezi mnou a kamarádem, který sotva maturitu prolezl, není žádný rozdíl: oba jsme maturitu dali, nikdo se po známkách ptát nebude.
Věnoval jsem přípravě opravdu hodně času. Ježto nejsem ten typ, kterému by to do hlavy lezlo samo.
Pozoroval jsem to i během těch předchozích let: někdo se mohl na učivo podívat o přestávce před testem, zatímco já jsem nad učivem strávil několik hodin doma. Jsem zkrátka jednodušší člověk (čtěte „hlupák“). Zdá se mi, že vše mi trvá pochopit déle, že v místnosti jsem jediný, co se na něco zeptá, jelikož mu podstata problému prostě uniká.
S tím se váže jeden zásadní, kritický problém: většinu času jsem byl zalezlý u učiva, zanedbával jsem všechny skutečnosti okolo – nedokáži vyměnit kolo u auta, nejsem nějak valně seznámen s placením daní, prostě mi při honbě za známkami uteklo tolik důležitých věcí z praktického života (těmi „skutečnostmi okolo“ nemíním nějaké vymetání barů, hospod, nikdy jsem tohle nevyhledával). Vždy jsem věřil, že tohle přirozeně přijde s věkem, že se tyto důležité věci v nutnosti naučím. Avšak teď tu ve svých dvaceti letech sedím a připadám si jako stejné nezkušené dítě, které jsem byl dekádu nazpět.

Lítost nad rozlitým mlékem pokračuje:
Dostal jsem se na Vysokou školu. Střední jsem dělal informatiku, programování, na vysokou jsem však šel na humanitní obor – věřil jsem, že nějaké potřebný základ pro webové aplikace, Javu, hardware, atd mám, na humanitní jsem se přihlásil, jelikož mi přišlo, že se rozvinu i v něčem jiném, že mi to rozšíří obzory.
Další, obrovský kámen úrazu: obor, u kterého jsem věřil, že je ten pravý, nabízí jen Magisterské studium.
První reality check přišel s tím, že můj velmi erudovaný kamarád nedal na stejné Univerzitě přesně ten obor. Byl v druhém semestru čtvrtého ročníku. Tolik práce pro nic. Řekl mi i, že ty první ročníky celkem šly, ale se obtížnost enormně zvedla.
,,Když to nebyl schopen dát on, taková kapacita, tak co já? To bych promarnil tři, čtyři roky svého života pro nic.„
s tímto jsem tedy začal studovat.
Nyní, po dvou měsících na této Vysoké škole, mohu říct dvě věci:
A, Můj kamarád u mě povýšil, jestli tohle podle něj ,,celkem šlo“, tak klobouk dolů. Nemám odvahu si tipnout, zdali bych byl schopen se přenést přes ten osudový čtvrtý.
B, Velmi nešťastně jsem se zmýlil i ve výběru oboru. Všechny předměty, které mě skutečně baví, mají blízko ke studiu religionistiky – tam je možnost bakalářského studia a mám známého, který religionistiku studuje. Co mi povídal, tak i když to není vyloženě lehké, (to snad není žádné vysokoškolské studium) tak je to rozhodně jednodušší než mé momentální studium, zároveň dle jeho popisu je to přesně to, co by mne těšilo studovat.
Na druhou stranu předměty úzce spjaty s mým oborem mě upřímně nebaví. Je tu však také utilitární část: dokázal bych studium religionistiky uplatnit? Všichni víme, jaká pověst humanitní obory provází.

Pro gradaci jsem se ale nedostal k tomu nejstěžejnějšímu, co mi vlastně vnuklo se poradit: zdá se mi, že těch několik let neustálého učení, stresování se nad každou písemkou, stavění si školy na první místo ve mně probudilo určitou apatii k učení. Už v sobě necítím ten zápal: „Jo, naučím se to, ono se to zúročí.“ Nechci říkat, že jsem vyhořel, spíš jsem se přesytil tohoto systému a potřeboval bych pauzu.
Tady je však problém, řekl bych zásadní, hodně osobní (tahle část je hodně pragmatická, omlouvám se, jestli bych někoho pohoršil): pobírám sirotčí důchod, nemohu si tedy dát pracovní „pauzu“, aniž bych o něj nepřišel. Zároveň mi to umožňuje se té škole věnovat tak, jak mohu. Kdyby šlo jen o mě… ale jde tu i o mamku, které ten vdovecký důchod v tuto chvíli velmi pomáhá. To jí v žádném případě nemohu udělat, nadosmrti bych si to neodpustil.
Přirozeně ale chci ten titul získat, i kvůli ní, chtěl bych, aby na mne mohla být pyšná – snad bych si díky tomu titulu mohl najít lepší práci za lepší peníz, aby ve mně do budoucna měla oporu, a kdyby se něco stalo, tak bych jí mohl nějak finančně dopomoci. Což však bortí už to zmiňované momentální přesycení z učení.

Jednodušší formulace:
Tak tady jsem, ve svých dvaceti letech. Zcela neschopný, hloupý, pro život nepoužitelný.
Jediné, s čím jsem byl schopen přijít, je toto:

1. V pololetí se zde kredity nekontrolují, až na konci roku → měl bych tedy půl roku čas. V tom čase bych se mohl dovzdělat v těch důležitých věcech pro život, třeba výměnu kola u auta, naučit se s pilou, co máme na zahradě, něco umět opravit. Ale i získat přehled, jak to v životě funguje. Pokud je to podle vás rozumné, na co vše myslíte, že bych se měl zaměřit? Co nepřehlédnout? Co je nutnost pro zdravý životní rozhled?
2. Přihlásil bych se na tu religionistiku → zapsání studentů je už v červenci, tím bych se, podle toho, co jsem vyrozuměl, stal studentem té druhé školy, zachoval bych si status studenta. Tím pádem by mi zůstal i sirotčí důchod. Myslíte, že je toto rozumný krok? Existují nějaké administrativní problémy, které by mi toto přetnuly? Třeba, že bych si ve Stagu u momentální vysoké školy zapsal málo kreditů na druhý semestr a automaticky by mě to nepustilo dále?
3. Nastoupil bych na zmiňované studium religionistiky. S tím se váže už jednou položená otázka: našel bych pro to nějaké využití? Pokud ne, bylo by i tak lepší mít titul, i když se danému odvětví nebudu věnovat?

NEBO: celý můj nápad je špatný. Tím pádem: Co byste mi doporučili v mé situaci? Setrvat a snažit se najít ztracenou motivaci, nebo zvážit změnu oboru? Jaký máte pohled na praktické dopady studia humanitních oborů?

Děkuji všem, kteří jste došli až sem. Budu moc vděčný za vaši pomoc. Hezký den.