Ztráta přecitlivělosti

Většina lidí hledá spíš řešení pro to jak se přecitlivělosti zbavit,
já mám problém opačný…

Jak se může člověk vyrovnat s tím, že ztrácí svoje city?
Ztratil jsem svoji přecitlivělost, rád jsem se dojímal a žasl nad hřejivým okamžikem, při kterém mi z očí tekly slzy…

Bylo to to jediné co jsem na sobě v těch nejtemnějších koutech lidskosti miloval, láska k projevu emocí, byly to chvíle které mě přesvědčovali o síle lidskosti a všeobecné existenci, to co mě přesvědčovalo o pravé existenci lidské duše a tvořilo naději, pocit při kterém se plíce plní čerstvým vzduchem a oči ve kterých se třpytí slzy hledí vzhůru do oblak se snahou porozumět nekonečnu, kdy srdce říká jsi součástí něčeho tak velkého a tak dokonalého, a přesto že jsi tak malý jako by všechny energie země skrz tvé tělo působili svojí silou a nabádali tě k radosti…

Kdykoliv jindy bych se za to styděl teď ne, ještě nikdy jsem tolik netoužil po tom se rozbrečet jako malé dítě…

Vím co si o mě myslíte, jsem pro vás blbec nebo blázen, možná že jsem a lhal bych, kdybych řekl, že se za to nestydím, já jsem na to vždy byl ve skutečnosti hrdý…

Vím že mě nepochopíte, o to se sám snažím, ale musel jsem se svěřit, někomu…
Doplňuji:
Damiana > nejedná se o nic egoistického, tyto emoce jsem rád zažíval pouze v soukromí u emotivních filmů, atmosférických her nebo vážné hudby…

Prostě se rád u takovýchto příležitostí dojímám, např. při soucitu s hlavní postavou (např. An American Crime, A.I. Umělá inteligence)

Nedávno jsem měl docela nepříjemnou depresi, a od té doby mě nic tolik nedojme, jindy stačila čistý hlas operní hudby,…

Pájo > tušil jsem že se tu objeví někdo s narážkou na hulení, já jsem se narodil s absolutním sluchem a hudba pro mne celý život, ano vyžívám se v tom, stejně jako v atmosférách či silném příběhu…

P.S: jsem nekuřák