Jak pomoct někomu, kdo zažil šikanu v práci?

Hezký večer nebo den, moji kolegyni v práci, kam chodím na brigádu při škole, docela hnusně šikanoval šéf. Bylo to úplně na palici, snažila se z nás nejvíc a přitom pořád dostávala vynadáno a pořád shazoval její práci, poukazoval na to, že je v insolvenci ( kdyby si přečetl její spis v rejstříku, viděl by, že jsou to dlouhodobě splácené půjčky a že se do problémů dostala, když ovdověla ), všem nám říkal jménem, jen jí příjmením, cokoliv udělala, bylo uděláno chybně ( podle něj – přesně ve stylu: kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde ). Vydržela to poměrně dlouho, protože než dostala tuhle práci, dlouho ji hledala a musí mít příjem, aby ji neposlali do konkurzu, že není schopná splácet podle splátkového kalendáře v oddlužení. Poslední týdny se to vystupňovalo,šéf už nijak nekrotil své antipatie vůči ní a ona už byla viditelně vystresovaná. Snažila jsem se jí nějak utěšit, ale rozplakala se a říkala, že už nemůže, že stejně je k ničemu, jenom takový odpadek. Tak jsem viděla, že už je fakt na dně, ale pak už se stranila i nás a dnes jí šéf něco přikázal udělat, udělala to přesně podle jeho zadání, přišel, řekl, ať to předělá, že je to úplně blbě, jestli má něco se sluchem. Udělala to tak, jak nakázal nyní a když to kontroloval, řval na ni, jestli je úplně blbá, když nerozumí jednoduchému příkazu. Abych se jí zastala, řekla jsem, že to ale takto chtěl, tak seřval i mně. To už to ta chudera nevydržela a poprosila o rozvázání pracovního poměru dohodou k dnešnímu dni. Vyhověl jí a samozřejmě ji shazoval, jak na její místo bude mít hned náhradu, samozřejmě s normálním IQ a nezadluženou spodinu. Tak mě naštval, že jsem požádala o to samé. Takže ode dneška taky nemám práci. U mně je to ale jenom brigáda a taky mám to, co nemá ona: rodinu, zázemí, láskyplnou oporu. Tahle paní je sama, žije doslova z ruky do pusy, nemůže si ani nic koupit, nikam zajet, dům, který měli s manželem, jí ještě před insolvencí prodali v dražbě. Když si odtamtud odvážela aspoň fotoalba a nějaké drobnosti na památku, ukradli jí na nádraží kufr. Nemá nic. Jenom vzpomínky. Sama sobě si vyčítala, že se jí život tak vymkl z ruky a nebyla schopná platit sama závazky, teď si připadá totálně bezcenná: protože dlouho nemohla najít práci, když našla, šéf jí vtloukal do hlavy, jaký je člověk druhé kategorie, další starost je ta, že neví, za jak dlouho sežene novou práci a bojí se, že skončí v konkurzu. Do toho začala mít zdravotní problémy a chodí po všelijakých nepříjemných a i bolestivých vyšetřeních. Musela dokonce odmítnout zákrok, protože potřebovala doprovod domů a neměl pro ni kdo přijít do nemocnice vyzvednout. Kdyby to řekla, šla bych pro ni. Ale ona se už všeho tak bojí a hlavně lidí, že je jako pes z útulku. Tam taky když někdo zvedne ruku, aby ho pohladil, tak čeká ránu. Přitom je to tak neskutečně hodný, silný, statečný člověk! A hezká ženská. Teď po tom všem jí ale chybí sebeúcta, otimismus a naděje. Mám pocit, že už ani nechce začít v něco věřit, aby se zase nezklamala. A to má teprve 41 let. Co bych pro ni mohla udělat, když už je tak zaseklá, smutná a vystrašená, že si k sobě nikoho ani nechce pustit? Jak jí můžu pomoct?

EDIT:
yuko: pokud byste jí chtěla napsat, tak se to jistě dá zařídit… napíšu Vám do diskuze…