Jak postupovat při dědictví?

Vím nejen ze zkušeností v rodině, že dědictví bývá v mnohých rodinách podnětem pro rodinné hádky, které často způsobí odloučení členů rodiny a nenávist sourozenců. Domnívám se, že je proto dobré v rodině mluvit. Rovněž rodiče by měli majetek dělit spravedlivě a jasně. I když se sourozenci milují, zdánlivě nespravedlivé rozhodnutí je může znesvářit a vést až k nenávisti. Určitě je proto vhodné sepsat závěť stanovenou formou – jasně, spravedlivě. Pokud není sepsaná žádná závěť a cítí se někdo poškozený, může roky trvat nepříjemné jednání, které stoji hodně peněz. Jak jsem se zmínila na začátku, z mé neteře a synovce se stali kvůli majetku nepřátelé, když zemřel bratr a neměl závěť. Ten chtěl to, ta zase ono. Hádky a zase hádky. Matka jako by neexistovala.
Nejsem rovněž zastáncem toho zbavit se veškerého majetku a ponechat si jen peníze na pohřeb. Asi před dvěma roky zemřela manželova matka, muž vůbec neuvažoval, aby pátral po tom, zda měla matka dost peněz na pohřeb. Považoval za samozřejmé vystrojit ji důstojný pohřeb. (Stejným způsobem jsem postupovala i u úmrtí svých rodičů).
S dědictvím nevznikly žádné problémy.

Zdravím.
Tak jak jste napsal – i z lidí se náhle mohou stát hyeny, byť jsou sourozenci. Moje máma takhle přišla o byt svých rodičů, díky své mazané sestře. Mně samotné to bylo velmi líto, v bytě jsem chvíli žila, dnes jej nevlastní nikdo z rodiny, protože vidina peněz tety a její dcery byla větší.

Doporučuji pro klid Vaší duše – sepsat naprosto jasnou závěť, která stanoví, co komu bude patřit a samozřejmě nechat ověřit u notáře.

Dědické vyrovnání bude pak pro pozůstalé rychle vyřešeno, bez kompromisů, či nejasných dohadů.

Co se týče dětí a dání na vědomí tuto skutečnost, to je už na Vašem rozhodnutí, potažmo Vaší paní, ale nic neuspěchejte, promluvte si o tom a popřemýšlejte. 🙂

Koukám, že špatné zkušenosti s dědictvím nemám jenom já. Když zemřel otec nějak jsem se vůbec nestaral o to co s dědictvím. Zůstala ještě matka a nakonec žádné jmění otec neměl. Když zemřela matka zeptal jsem se své sestry jak to uděláme s jejím bytem.
Odpověďí mi byla informace, že byt již mají převedený na vnuka, kterého museli soudně zplnoletnit a matce (90 let) řekli, že o tom vím. Nakonec mi švagr nabídl televizor který jsem matce kupoval já. Když jejich vnuk dospěl okamžitě byt prodal a peníze obratem rozfofroval.
Takže já to neřeším. Je tu ještě manželka a kdo z nás bude poslední bude to muset rozřešít, ale asi to necháme na zákonu a dětech.
Také nevím proč bych měl pracně ušetřené peníze rozdat ještě za mého života dětem.
Dnes se žije jinak a pokud budu moci budu si života užívat. Svým dětem pomáháme neustále.
Jsou hodní ale žádné iluze si nedělám

Tady je každá rada drahá.Sama mám kousek po padesátce a snad ještě nějaký roček na tom světě pobudu.I když věříme,že jsme naše dva syny vychovali jak nejlépe jsme uměli,přesto se svého majetku za života zbavovat nehodláme.Závěti máme spíše ve fázi návrhu kolik čeho a komu.
Jak to maji mí rodiče nevím a ani po tom nepátrám.Když mi a bratrovi něco odkáží,budu ráda. Raději však budu,když tady s námi co nejdéle zůstanou.

Pokud napíšete závěť, tak nezapomeňte, že dítě je neopomenutelný dědic a tudíž musí získat nejméně tolik, kolik mu ze zákona patří. Ideální je všechno za života rozdat dětem a to podle vlastního uvážení a pro sebe si nechat „peníze na pohřeb“. Takhle to udělala moje babička, a když pak zemřela, tak bylo dědické řízení vyřízeno hned a hladce.