Jaká auta jste měli za socialismu?

První byla ojetá Tatra 603/2, celkem dobře udržovaná. Ani moc nežrala, ale jezdil jsem max. 90 km/hod. Ono to v skutečnosti na tehdejších silnicích ani rychleji moc nešlo.
Tatra byla fajn na cesty, dalo se tam parádně po sklopení sedadel spát (2 dospělí a 2 děti). Potom jsme začali stavět chatu v blízkosti města a garáž u paneláku, kde jsme bydleli. Na Tatře se skoro nic nedalo vozil, tak jsem sháněl kombi – to byly jen Tráboše a Wartburgy. Koupil jsem tedy Tráboše a na tom se dalo vskutku vozit skoro vše – 5m desky, trámky, dveře a různý stavební materiál. Tenkrát totiž – okolo roků 1975 – 80 byl problém s dovozem, dnes je to už normální, firma, která prodává stavební materiál to doveze až domů. Poslední auto byla Škodovka. Byla fajn, ale také se v ní nedalo toho moc vozit – myslím nějaký materiál.

Měl jsem jich několik různých, vždy z produkce východního bloku. S mnohými jsem byl velmi spokojen, s některými méně. Když však porovnám výkon a pořizovací cenu, tak to vždy vyšlo podstatně levněji než dnes.

Začínal jsem motorkami. Jawa 350 „kyvna“. Jako první „vícestopé“ vozidlo jsme měli dokonce vozidlo třístopé, tedy Velorex. Koupený od kamaráda, za 3 tisíce, který se s ním vyboural. Tak jsem porovnal trubky, ušil nový kabát a užívali jej s manželkou i malým synkem (ležel vzadu nad motorem) skoro 5 let (1971–1976). Pak Škoda 1202-Stejšna (1976–1982). Vozidlo nad míru praktické. Vše se dalo opravit samo-domo a paráda při vožení materiálu na opravu RD a stavbu RD bráchovi. No a poslední před „převratem“, Dacia 1300 (1982–1995). Pohodlné, já mu říkal malá „Vólga“. Všechna z „druhé“ ruky, nebo z bazaru.
No ale po 90-tém už pouze nová, Felicie (1995–2013) a Dacia Duster (2013 -doposud). A to mne zřejmě i přežije. U všech jsem si prováděl veškerou údržbu i opravy (mimo potřebnou diagnostiku u nových), sám.
Jinak jsem jezdil s mnoha služebními, od Trabanta Combi, přes Škodu 1203, až po Škodu 105L a Volhu 24.

Měli jsme embéčko.

Fiat 500, Wartburg 353 kombi, no a pak už byl konec Husáka. 🙂

A nové nebylo ani jedno. To až za Havla.

Upravil/a: Filip84

Žádné. Nebyl jsem na světě.

Nikdy si nekoupím automobil pro osobní potřebu. Myslím si, že si auto nekoupím ani, abych ho někomu půjčoval, protože hned při nákupu ztrácí na ceně.

Místo toho šetřím na byt.

Děda s babičkou měli šedého Wartburga 1000,rodiče piskově žluteho Warťase 353 deluxe.Potom si prarodiče koupili zelenou Škodu 105L.
Ja měl řidičák az po revoluci,první auto byla červená Škoda 125L,kopupil jsem jí od kamaráda vytuněnou,tenkrát to bylo žihadlo😄

Upravil/a: Rocker

To ja jsem takhle jednou projizdel s kamaradem, nekdy v 90. letech v okoli Prahy, a narazil na benzince na pana Landu. A tomu chcipl motor a chudak nevedel, co delat, aby neco stihl. Kamarad odesel nekam na zachod nebo kam a ja tam sedel v aute sam. Takze pan Landa za mnou zasel a ptal se, zda bych ho nesvezl. Tehdy jsem sice nebyl zadny hubenour, ale dnesni prase taky ne. Ale ja ridicak nemel, pri autoskole jsem zvracel, takze jsem ho musel odmitnout, abych se neztrapnil, ze ridicak nemam (tehdy mi v autoskole dokonce vratili penize, abych se tam uz nikdy nevratil). Jo, to byvavaly casy, pred mnoha lety a mnoha kily… Dekuju.

S koncem socíku jsem byl jen krátce plnoletý, i když ŘP už jsem měl, takže jsem si nestihl a z fin. důvodů ani nemohl žádné auto koupit. Moje první auto bylo pár roků poté (protože studium VŠ a pak vojna) – samozřejmě jetá – Tatra 613/2.