jaký je rozdíl mezi německým a českým školstvím

Obecné charakteristiky německého vzdělávacího systému

Německo nemá jednotný školský systém. Ve státě existuje šestnáct vzdělávacích systémů v jednotlivých spolkových zemích. Nové spolkové země (z bývalé NDR) použily po znovusjednocení Německa (1990) řady prvků západoněmeckých školských systémů. Centrální řízení federální vládou je omezeno na regulaci a koordinaci profesní přípravy, vědeckého výzkumu, podporu rozvoje vysokých škol a stipendií. Školství řídí zemské orgány a úřady, federální vláda jejich činnost koordinuje a vytváří společný rámec. Pod dohledem státu je školství jako celek, jeho správa přísluší ministerstvům kultu zemských vlád. Koordinačním grémiem je Konference ministrů kultu (Kultusminister­konferenz). Za předškolní zařízení odpovídají zemská ministerstva sociálních věcí nebo kultu, jejich správa je věcí místních úřadů pro mládež. Paralelně existuje síť škol soukromých a církevních. Jednotlivé země ve skutečnosti utvářejí vlastní školství při respektování společného spolkového rámce. Společné pro všechny spolkové země jsou: délka povinné školní docházky, zajišťování návaznosti vzdělávacích stupňů, označování vzdělávacích zařízení, vzájemné uznávání vysvědčení, systém známkování. Spolková vláda může zasahovat také do podpory vzdělávání a vědeckého výzkumu, regulace mimoškolní a profesní přípravy, řízení zásad vysokého školství, výstavby a rozvoje vysokých škol, úpravy podpor pro žáky a stipendií pro studenty v době studia.

Společným úkolem je posilování integrace Německa do evropských struktur, která byla započata již v 50. letech minulého století. Německo je považováno za jednoho z hlavních aktérů evropského sjednocování. SRN patřila k zakladatelům Evropského hospodářského společenství, je členem NATO, G7 (skupina nejrozvinutějších a nejmocnějších zemí světa), řadí se mezi nejvyspělejší státy světa. V současné době prochází složitým vývojem, způsobeným jednak připojením méně rozvinutých východních zemí, jednak ekonomickými problémy a vysokou nezaměstnaností a současně také důsledky početných vln novodobých imigrantů, kteří tvoří nejsilnější minoritu mezi německým obyvatelstvem vedle méně početných tradičních menšin Frísů, Dánů a Lužických Srbů (nejpočetnější menšina žijící na území bývalé NDR).

Na financování školství se podílejí obce a stát. Obce hradí věcné náklady, stát náklady personální a poskytuje příspěvky na stavební práce a další investice. Státní finanční podporu získávají i základní a střední soukromé školy.
Struktura školského systému

Jak již bylo uvedeno, školský systém v Německu má nejednotnou strukturu, odlišnou v jednotlivých spolkových zemích.

Předškolní výchova je dobrovolná. Mateřská škola (Kindergarten) je určena pro děti ve věku 3 – 6 let. Tzv. předtřídy (Vorklassen) zajišťují mimořádnou přípravu na základní školu, zejména dětem neprokazujícím dostatečnou školní zralost.

Povinná školní docházka začíná po dovršení šesti let věku dítěte. Zpravidla trvá 9 – 10 let jako plná povinná docházka, další tři roky jako částečná pro učně, celkem tedy 12 let. Žáci mají možnost navštěvovat dobrovolně navíc jeden rok školy, jehož absolvování je opravňuje k dokončení úplného středního vzdělání. Bývalé východní země si ponechaly kratší školní docházku a zavedly nová označení.

První stupeň (primární vzdělávání) je tradičně čtyřletý. Věk 10 let je klíčový pro volbu další vzdělávací dráhy. Soustavu sekundárního vzdělávání tvoří tři proudy:

* hlavní škola – Hauptschule (5 – 6 let);
* reálná škola – Realschule (6 let);
* gymnázium – (9 let).

V sekundárním cyklu vznikl také nový netradiční, nepříliš rozšířený typ integrované školy, tzv. souhrnná škola (Gesamtschule). Tento nepříliš rozšířený typ střední školy (cca 6 % žáků) sjednocuje všechny tři předchozí typy, je vnitřně diferencovaný s rozdílnými výstupy žáků. Rozhodování o vzdělávací dráze se v tomto typu školy posunuje do vyššího věku. Výskyt tohoto typu školy se výrazně liší v jednotlivých spolkových zemích (v Berlíně ji navštěvuje čtvrtina celkového počtu žáků, zatímco v Bavorsku a Bádensku-Württembersku jen 0,5 % žáků).

Hlavní škola poskytuje všeobecné vzdělání a umožňuje přístup k přípravě na povolání i na další vzdělávání, patří k méně využívanému typu škol. Tento typ školy je považovaný za školu pro méně nadané děti, bývá též nazýván „zbytkovou školou“ (Restschule), je podrobován sílící kritice. V některých lokalitách se v těchto školách učí převážně nebo výhradně děti imigrantů, jejichž mateřským jazykem není němčina, což je velký problém. Odlišné kulturní a náboženské prostředí rodin žáků navíc přináší další závažné problémy.

Reálná škola je ve své typické podobě šestiletá, existují i kratší formy, navazující na hlavní školu, z níž přicházejí žáci po ukončení šestého nebo sedmého ročníku.

Gymnázium je zpravidla 5. – 13. ročník, v několika případech existují nástavby po 7. ročníku hlavní školy a pro mimořádně nadané absolventy reálek, kteří na gymnáziu mohou skládat maturitu, která jediná umožňuje vstup na všechny typy vysokých škol.

Obecně lze konstatovat, že německé školství odolávalo všem trendům vedoucím k vytvoření sjednocené školy a patří ve své struktuře k nejkonzerva­tivnějším školským systémům. I když je přechod z primární do sekundární školy plynulejší, byly zrušeny zkoušky a zavedeny orientační ročníky s možností korekce volby vzdělávací dráhy, je raná selekce žáků zřetelná. Trend k vnitřnímu sjednocování sekundární školy po faktickém odmítnutí školy souhrnné, zamýšlené původně jako hlavní proud středního vzdělávání, se projevil uvnitř rozličné struktury vytvářením standardů a posilováním studijních příležitostí na reálkách a gymnáziích. Pro srovnání: ještě v 60. letech byla hlavní škola rozhodujícím typem sekundárního vzdělávání pro většinu žáků, dnes ji navštěvuje jen asi 15 % příslušné populace, většinou ti žáci, kteří neuspěli na jiné střední škole (proto se také nazývá „zbytkovou“). Naproti tomu gymnázium zaznamenalo doslova expanzi, maturitu na ni skládá více než čtvrtina školní populace. To je ovšem jen část těch, kteří využívají široké nabídky a variant středního vzdělávání, střední školu nedokončí nebo maturitu neskládají. Kromě studia povinných předmětů mají žáci možnost rozsáhlé volby a nabídky v různých směrech (skupinách předmětů), vyučování je členěno dle rozsahu, obtížnosti a výkonu žáka.

Kvalitní středoškolské vzdělávání akademického typu nabízí gymnázium, které vrcholí po třinácti letech školní docházky maturitou. Na gymnázium mohou v 16 letech přestoupit úspěšní studenti z reálné školy po absolvování vyrovnávacího programu. Z ostatních typů středního vzdělání přestoupit nelze.

Maturita (Abitur) v Německu na gymnáziu je prestižní zkouška. Je nejen vyvrcholením předchozí vzdělávací dráhy, ale také zkouškou tzv. všeobecné vysokoškolské zralosti. Neexistují sice státní maturity, ale požadovaná úroveň vědomostí je značná. Požadovány jsou čtyři předměty, studenti však volí zpravidla několik dalších, poněvadž celkový výsledek může ovlivnit přijetí či nepřijetí na vysokou školu. Studenti se na maturitu připravují poslední tři roky studia na gymnáziu, celkem ze čtyř předmětů. Dva jsou na základní (Grund) a dva na pokročilé (Leistung) úrovni. Maturitu mohou skládat pouze ti studenti, kteří nejméně dva roky souvisle studovali následující předměty: německý jazyk, cizí jazyk, matematiku. Z jednoho předmětu může být vykonána ústní zkouška místo písemné. Variant je mnoho, uveďme alespoň dva příklady:

Příklad 1.: Matematika a němčina na pokročilé úrovni, angličtina a chemie základní úroveň (chemie ústní).

Příklad 2.: Němčina a fyzika na pokročilé úrovni, matematika a dějepis na základní úrovni (matematika ústní).

Doporučuji celý odkaz viz.níže.

Zdroj: http://www.rvp­.cz/clanek/703/510