Je víra náboženství daná jednou pro vždy, nebo je zde možná změna? Je možné číst cokoliv?

Jak správně podotýká ivzez, víra NENÍ totéž, co náboženství – to si musíš ujasnit především. Proto je také množství konvertitů (tedy lidí přecházejících z jedoho na jiné náboženství) na rozdíl od totálních renegátů (lidí opouštějících víru v [nějakého] boha např. směrm k ateismu.

Co se týká studia náboženských knih v PŮVODNÍM JAZYCE, tak to je značně problematické, protože např. starší abrahámovská nábožensví – resp. jejich posvátné knihy NEJSOU původně samostatným dílem, nýbrž jen souborem textů (později kodifikovaným), v případě bible dokonce souborem vícejazyčných textů (hebrejština, aramejština, řečtina) později zkompilovaných do latiny (Vetus latina, Vulgata) Díky průběžným editacím (ať již v důsledku překladů či vývoje jazyka) jsou současné náboženské knihy něčím „trochu jiným“ než originály – pokud takové vůbec kdy existovaly. (vezmi např. u křesťanství 1. nikajský koncil roku 325, který mimo jiné určil, která evangelia budou součástí Nového zákona a která ne) JAK chceš pak najít PŮVODNÍ „biblický“ křesťanský text? ;)
A v případě Starého zákona (židovského) je to ještě těžší, jeho kompilátoři čerpali z textů civilizací mnohem starších – např. „Noe a potopa světa“ je pouhým opisem nesrovnatelně staršího starobabylonského „Eposu o Gilgamešovi“ (Starý zákon vznikal mezi lety cca 1300 př.n.l. až v pátém století př. n. l., kdy byl kodifikován) Dokonce i relativně mladičký islám (myslím tím oproti starším náboženstvím) má v tomto směru problémy.

Jak vidíš, je z faktického hlediska úplně lhostejné, zda-li čteš dnešní výtisk křesťanské bible v latině nebo v češtině, protože to POŘÁD k původním textům má značně daleko.

Zakázané knihy v náboženství neexistují, protože náboženství pouze přikazuje, KTERÁ kniha je „opravdu svatá“ a tím všechny ostatní odsouvá na pozici přinejlepším „modloslužebnických nesmyslů“. Typicky islám biblické texty nezavrhuje, ovšem s tím, že „co bylo, to bylo“ – od doby prorokovy (Muhammad) je platné/správné „boží poselství“ POUZE v koránu. (teď nemluvím o ideologických zákazech knih papeži z dob reformace, kdy se knihy „na indexu“ nesměly katolíky tisknout ani číst – to je něco jiného)

To, že čteš nějakou náboženskou knihu (a dokonce ani to, že jí věříš) z tebe příslušníka daného náboženství nedělá. Každé náboženství má svá kritéria, která musíš splnit, abys byl uznán jakožto právoplatný člen.

Upravil/a: annas

Víra je jen jedna → buď člověk věří nebo nevěří.
A je úplně jedno, k jakému náboženství (vyznání) se přidá.

Příslušnost ke skupině věřících lze změnit,
lze ji i úplně ukončit.

A víru lze ztratit nebo „potkat“. Ani ta není neměnná.
__

Poznámka:
Pozor na formulaci → náboženství v nic nevěří.

Nájdu sa ľudia, ktorí neostávajú pri jednej viere, ale počas svojho života podľa situácie, prechádzajú z náboženstva do náboženstva.
Máte pravdu, pokiaľ tieto náuky len študujete, ale ak im prepadnete a uveríte, stávate sa ich stúpencom a propagátorom…
V tomto „uver a nasleduj“ je nebezpečenstvo danou spoločnosťou zakázaných kníh, získaním stúpencov, odporcov spoločnosti, ktorá im zakazuje ich novozískané presvedčenie.
Mám preštudovaných, nielen prečítaných, niekoľko svetových náboženských naúk (Európskych aj Ázijských), ale aj historických náboženstiev Staroveku, kmeňových spoločenstiev Afriky, Ázie a Ameriky, ale snažim sa pri tomto štúdiu o pochopenie historickospo­ločenského vývoja týchto spoločenstiev. nielen z ich vtedajšieho pohľadu, ale aj z pohľadu dnešnej vedy.

Já se pokládám za ateistu a přitom mi někdo nedávno tvrdil, že jsem ve skutečnosti agnostik. Ne, že by mě to nějak urazilo, ale svědčí to o tom, že jedna věc je, jak se škatulkuješ sám a jiná věc může být, jak tě zaškatulkují jiní.
Můžeš se pokládat za křesťana, ale přitom si vyzobat z toho učení jen ty věci, které se ti líbí. (Mimochodem, to dělá podle mě každý křesťan, úplně každý.) A přitom jiný křesťan, nebo celá křesťanská církev může mít úplně odlišné podmínky na základě jichž někoho považuje za křesťana a tobě tvrdit, že křesťan nejsi.
Takže se subjektivně můžeš v pondělí pokládat za křesťana, v úterý za žida, ve středu za muslima, ve čtvrtek za buddhistu, v pátek za hinduistu, v sobotu za taoistu a v neděli si můžeš dát pauzu. To, zač tě budou pokládat ostatní, to je docela jiná otázka a svědčí to spíše o nich než o tobě.

Změna v principu možná není. Leč jsou náboženství, která změmu trestají smrtí, a jsou taková, která to UŽ nedělají. Já jsem těžký ateista. Bibli (tedy Starý Zákon) přečtený mám, až na ty pasáže s obrovskými výčty potomků kde koho… Určitě si chci pročíst Korán. A jistě by se našlo i několik dalších podobných knih.

Víra nezávisí na národnosti věřícího. Nemusíš být Žid, abys věřil v jejich náboženství a nemusíš být Arab, abys byl muslim. Ostatně všichni první křesťané byly konvertity, když zavrhli pohanské bohy. Některé knihy jsou „zakázané“, protože jdou proti všeobecné morálce, jsou protispolečenské a nabádající k násilí. Což je dobře.

Upravil/a: Kepler

Věřit se dá v cokoli, v Severní Korei zbožňují dokonce svého vůdce.

To máte jako se zákony dané země. Také nemá velký smysl studovat zákony týkající se autorského práva platné na Kamčatce pokud se stejně budete muset řídit těmi platnými zde. Náboženství odjakživa byl nástroj kontroly lidí, nástroj kterým se ověřovala jejich loajalita, oddanost schopnost vykonávat rozkazy bez ptaní. Proto únik od náboženství, obvykle byl vnímán jako vzpurnost kterou je třeba zahubit v zárodku, stejně tak i únik k jinému než oficiálnímu náboženství. Dnes je jiná doba, náboženství svou roli školitele poslušných oveček co se na nic neptají už ztratilo (alespoň tedy v Evropě určitě) a tak už ani tolik nezáleží na tom čemu z toho vlastně, klidně to střídejte jak uznáte za vhodné, upalovat vás už za to „díky bohu“ nikdo nebude …

Upravil/a: anonym

Píší to z pohledu křesťana: Můj přítel schizofrenik často střídá víru. Změnou prošla řada lidí- Hitler, Karel Marx,.. Myslím si, že většinou jsou konverze od ateismu a jiných nauk ke křesťanství. Ale vyskytují se tedy i opačné případy. A to i u kněží.
V případě vzdání se křesťanství nevidím jiné vysvětlení, než neznalost své víry a celkově pochybný život. Že by katolický kněz neznal svou víru? Opravduje to tak. Je to zřejmé z výroků a názorů takového člověka.
Víra navíc není jen o znalosti, ale i o životě. Jidáš také znal, ale kvůli tomu, že švindloval se společnými penězi, nakonec jeho víru převálcovaly jiné zájmy. Farizeové také znali, ale uvěřili obyčejní pasáčci a nevěstky. Víc než znalosti je ve víře důležitější srdce. Vztah k Bohu, lidem, ke všemu. Ale jsou poctiví lidé v různých náboženstvích. Osobně jsem se už setkal s takovými paradoxy, že už si netroufnu kohokoliv hodnotit.
Může člověk číst cokoliv? Víra je dar boží a dědictví předků. Ale je špatné ji uložit do trezoru, je třeba hledat sám. Ovšem s patřičným úzkostným chvěním a důkladností, než se člověk přikloní k nějakým závěrům a sympatiím. Různí lidé se poučili, že při tomto hledání na člověka číhají různé návnady a nástrahy. Totiž není jen pravá nauka a pravý pastýř, ale i jiní pastýři. A ti mají také nadlidskou inteligenci a schopnosti- pokud jim je dovoleno to použít.
Osobně se spoléhám na církev, které Ježíš slíbil pomáhat. S odstupem sice jsou vidět i její slabiny, ale přesto. Číst cokoliv a setkávat se s kýmkoliv je možné. Ale leckdo při tom padne do osidel. Rozumnější je možná místo toho jít pracovat. S časovým odstupem člověk bezpečně pochopí i to, co by mu dříve uškodilo.