Kdo vymyslel svatby?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Historie svateb u nás

Individuální a monogamní manželství se v Evropě prosadilo v období raného středověku. V Čechách se o jeho uplatnění zasloužil kníže Břetislav, první z českých panovníků, který si uvědomil společenský a mravní význam manželství. I když se v této době stav panenství či panictví v hierarchii křesťanských hodnot oceňoval výše než manželství, uznala církev na konci 12. století manželský svazek za jednu ze sedmi svátostí.
–
ékaři středověku se s posměchem o lásce vyjadřovali jako o nemoci, kterou je třeba léčit. Snad proto po mnohá staletí nebýval sňatek spojován, až na výjimky, s city.

V kruzích panovníků a vysoké aristokracie býval sňatek výhradně politickou či dynastickou, ale také ekonomickou záležitostí. Albrecht von Eybs v Norimberské knížce z roku 1472 píše: „Díky němu se budují, zmnožují a udržují pozemky, pole, domy, díky němu jsou zapomenuty a zastaveny leckteré spory a nepřátelství, vznikají dobrá přátelství a příbuzenecké vztahy mezi cizími osobami a zvečňuje se celé lidské pokolení…“

Sňatkovou politikou se získávaly poklady, zcelovala, rozšiřovala a znásobovala hrabství, vévodství a království. Často se jednalo o poslední možné řešení a spásu, které rozhodly o vzestupu nebo o vymření rodu, o zpevnění nebo rozpadu velkých dynastií. Otázky typu: „Co kdo má za majetek? Co kdo do manželství přinese? Co kdo bude dědit?" se bez skrupulí vyslovovaly nahlas.

Ještě před nějakými sto lety bývaly uplakané a z manželstvím rozčarované nevěsty utěšovány tím, že „láska se teprve dostaví", ale ne vždy se tak skutečně stalo. Milena Lenderová ve své knize K hříchu i k modlitbě píše, že teprve mezi dvěma světovými válkami se začalo na manželství pohlížet jako na logické vyvrcholení lásky, jež uzavření tohoto svazku předcházela a měla jej nadále – v nové a kvalitní podobě – rozvíjet.

Příkladným manželstvím z lásky byl třeba svazek Karla ze Schwarzenbergu, pozdějšího vítěze nad Napoleonem, a ovdovělé Anny z Hohemfeldu. Příkladů „manželství z rozumu" bychom našli bezpočet. Jeden z nej slavnějších za všechny: Anna Reisová (Bohuslava Rajská) se vdala z rozumu a z vědomí vlastenecké povinnosti. Dala totiž přednost hmotně zajištěnému básníkovi a národnímu buditeli Františku Ladislavu Čelakovskému před existenčně nezajištěným Samuelem Hroboněm, jehož zjevně milovala. Přiznejme ovšem nakonec, že ve venkovském prostředí mezi méně majetnými vrstvami obyvatel prý existovalo přece jen více sňatků z lásky a vzájemných sympatií obou snoubenců.

Za Rakouska-Uherska už byly svatby upravovány moderní legislativou a bylo uzákoněno, že do manželství nesmí být nikdo nucen, což je ale třeba brát s rezervou, neboť rodiče mívali stále silný vliv na děti. Uzavírání výhradně církevních sňatků trvalo do 50. let, kdy byla ustanovena povinnost sňatků občanských.

Více v odkazu

http://www.wed­me.cz/magazin/his­torie/historie-svatby/201

Jak vypadaly svatby v pravěku
http://vtm.e15­.cz/jak-vypadaly-svatby-v-praveku
–
Svatby v čase: byla doba, kdy mužům pomáhali o svatební noci svědkové

V pohanských dobách bylo nežádoucí, aby se nevěsta vdávala jako panna. Existovaly dokonce kmeny, které oslavovaly plodnost hromadným sexem, píše se své knize Historie svateb etnografka Eva Janečková.
Polygamii zažili i naši předkové a zmiňuje se o ní dokonce Kosmova kronika. V pohanských dobách bylo povoleno, aby jeden muž měl více žen (nebo žena více mužů), o děti pak všichni pečovali společně. Změnu přineslo až křesťanství, kdy jediné povolené manželství bylo párové a ještě později byla zavedena povinnost církevního sňatku uzavřeného před knězem za přítomnosti dvou svědků.

Výměna prstýnků při obřadu je prastarý zvyk, který se objevil už ve starém Řecku a antickém Římě. Mohly být z ušlechtilých kovů, ale třeba jen z trávy nebo květů.

Dalši detily v odkazu

Zdroj: http://ona.id­nes.cz/svatba-historie-svateb-07u-/styl.aspx?c=A140403­_130309_styl_jup

Svatby jsou od nepaměti běžnou věcí, těžko říct kdo to vymyslel, ale nejspíš to zprvu byly nějaké dohody z důvodu zachování rodu a tak podobně.