Mají zedníci větší sklony k alkoholismu než lidé vykonávající jiné povolání?

Disraeli

Filip84, spojitost tam být může. Samozřejmě je hlavní to, co říkáš ty, že je důležitý samotný ten vztah k alkoholu (který si může vybudovat snad každý)… Ale i ten vztah z něčeho pramení a na základě něčeho se může budovat. A někdo k němu může mít větší sklony, než jiní.
Určitý typ lidí může mít větší sklony k alkoholismu. A mj. i profese s tím může souviset (spíš celá kategorie profesí, než jeden druh povolání).

Podle něčeho si lidi vybírají školu/obor, povolání/profesi a kolektiv, roli hraje jak je ten kolektiv ovliňuje, jak myslí, na co jsou zvyklí, s čím pracují – a s čím se setkávají.
Třeba i ten jednoduchý a základní Drapův příklad. Jistě i pilot může mít úplně v pohodě závislost na alkoholu, ale ta pravděpodobnost je prostě menší než u průměrného stavaře (takže nehledě na počty.. je pravděpodobnější, že zedník bude větší hulvát i alkoholik, než pilot. A zde to není předsudek)… Krom rozdílů v práci a myšlení, kde se liší i kolektiv, je zde třeba kultura pracovního prostředí nebo různé socioekonomické faktory. Které se liší, a to i dost podstatně. A ty mohou mít i velký vliv na člověka, jeho návyky (zlozvyky) aj.

Když půjdeš do fabriky, kde se vcelku tvrdě maká, často rukama, ve stoje, ve špíně, s těžkými stroji, někde v ocelárně nebo velké kovárně/slévárně, tak kultura/mentalita bude vcelku jiná než když půjdeš do nějakého kanclu, nakladatelství, novin a třeba právnické firmy. Rozdíly v mluvě, chování, zvycích i myšlení. Jasně, nemusí to platit na každého, ale obecně se to dá vždy zprůměrovat (k čemu lidi tíhnou, jací jsou / jací převažují – a jaké valstnosti).

Filip84

Disraeli: Tak stavbaři obecně pijí víc, než – třeba – dělníci v kovovýrobě. Týká se to (téměř) všech stavbařských profesí, samozřejmě s výjimkou řidičů atp. Když u nás opravovali silnici I. třídy (taký velký pěrestroj to byl! 😅 Opravdu: velký! 😅😅), tak těm lopaťákům, co se museli vydržet 12 hodin opírat o lopatu dávali dejchnout ráno – pak už si to nikdo nelajzl – lopaťáků je málo a vem chlup na dlani když tam není! 🤷‍♀️😅

Jenže, jako se laici mylně domnívají, že za znásilnění si (z nějaké části) může ženská, protože se obléká jako „štětka“ (přičemž definice „oblečení štětky“ se značně liší soudruh od soudruha, že? 😅), rovněž se mylně domnívají, že alkoholikem se člověk stane, protože hodně pije.

Nestane. Respektive ano, samozřejmě, stane, protože jak si buduje snášenlivost na ethanolum, potřebuje ho více, aby se dostal do stejného stavu, to mu krágluje játra, ledviny, CNS, mozek, etc. etc. etc. To víme, to je prostá kausalita.

Ale ten člověk pije více a více, protože ten alkohol k něčemu pít (v takovém množství) potřebuje. Kdyby tu potřebu neměl, pít ho prostě přestane. Ne, nebude úplný abstinent, ale nebude taková „alpa“.

Závislým na alkoholu se stane – velmi zjednodušeně řečeno – protože alkoholem začne „řešit“ „problém/y“. Souvisí to s vnitřní prázdnotou kolektivně nastavených jednotlivců. Souvisí to s životem v módu oběti, který je typický pro křesťanskou mentalitu a společnost. A pak „už to sviští na cvičišti“: pokud se někdo nenaučí říkat ne, dělá věci, které dělat vůbec nechce, protože je přesvědčen, že „musí“, „musí“ je také nějak „řešit“: a flaška lahve je, pro takové lidi, vhodným řešením!

Jasně: někdo do toho spadne za pět let, někdo za deset. Někdo se za deset let úplně odkrágluje! Pak záleží na spoustě proměnných. Ale „jádro pudla“ je v tomto, ne v práci, ani v ničem podobném.

Savier

Dobře napsáno. Zároveň jsem si uvědomil, že mám asi problém. Alkoholem řeším „problémy“. Třeba sociální fóbii. Příklad – Je rodinná večeře. Bez 3 piv v sobě bych tam seděl a byl bych vyklepanej… Nebo když jdu s kamarádem ven. Ta konverzace je mnohem lepší když si předtím dám čtyři panáky.

Filip84

Savier: Než Ti odpovím: máš na tu sociální fobii prášky na hlavu? A k psychologovi chodíš / chodils?

Savier

Nene. Slyšel jsem že prášky dělají z lidi „zeleninu“ l. Děkuji.

Filip84

Savier: Anxiolytika nedělají z lidí zeleninu. Prostě se dostaví úzkostný stav, vezmeš si prášek, a on pomine. Já jsem je měl, jestli se dobře pamatuju, dvakrát, takže to vyřešily tři tabletky za život, ale jednoduše: vzal jsem si prášek, usnul jsem a pořádně se vyspal.

Na toto – když se něco stane, a tak – jsou anxiolytika super. Problém je, že jsou vysoce návykové, nelze je brát dlouhodobě. No ale to nevadí – oni Ti nasaděj jiný léky, anxiolytika jsou jenom do doby, než zaberou, no a nebo když se dostaví nezvládnutelný stav.

A až ty (druhý) prášky zaberou, je potřeba na sobě pracovat. Ta sociální fobie má nějakou příčinu, na tu je potřeba přijít a ji odstranit – pak nebudou „prášky na hlavu“ potřeba vůbec. Nebo téměř vůbec – jasnovidec fakt nejsem, na tu jsou tu jiní „kapři“! 😅

Každopádně chlastem to nevyřešíš. Jasně, já rozumím tomu principu: máš jít někam – něco řešit, cvakneš si (dáš tři píva – to je Wurst), a ono to jde „lépe“. No jo, jenže dostáváš se do začarovaného kruhu.

U rodinných sešlostí to bývá různé, ale nejčastěji bývá příčina „na straně manželky i na straně tchýně“. Já jsem měl, a z části i mám, v rodině velmi „příjemné“ příbuzné ženy opačného pohlaví. A, svýho času, jsem dospěl k závěru, že s nimi, vlastně, nechci trávit svůj čas. Tak jsem na ty rodiné seance přestal chodit, a když jsem je potkal někde jinde, a ony spustily ta svá „moudra“, tak jsem jim – vklidu – řekl, že se s nimi nebudu bavit, a že si maj ty svý kydy strčit do prdele (ale říkám, já mám jednu velkou „přednost“: s ničím se neseru, jsem drzý, jak lázeňská veverka a nežiju život tak, abych musel být někomu za něco vděčný!). Teď jsem si vzpomněl, jak mi ta už – naštěstí mrtvá! – teta začala jakože něco vysvětlovat, a já ji říkám: „Heleť, mne to nezajímá, jo? Neříkej mi to!“ Zvýšila hlas, mlela dál. „Tys neslyšela: jdi s tím do řiti!“ Spustila něco, že mi to už někdo musel říct, a kdesi cosi, a já: „Ale já tě neposlouchám, mě to prostě nezajímá.“ Zalapala po dechu, nadechla se, že jako něco řekne, a já: „Ano, jsem sprostý hovado, nikdo mne nemá rád, budu sám … Ještě něco? Já na ty tvý zpomalený reakce fakt nemám čas, jako, jo, tímhle tempem bys mohla dělat svačinářku v hladomorně, jo? No, tak už jsi mi řekla všecko, tak už spolu nemusíme nikdy mluvit, ne? Není potřeba se opakovat, ani řvát, já slyším dobře a řvát umím taky, a kvalitněji, když by na to přišlo. Prostě už drž hubu, říkej si to těm svejm príma kámoškám, mi to je jedno, jestli mne drbete, co si myslíte, já se s tím fakt jako naučím žít!“ A od tý doby jsem měl od ní pokoj. Sice když mne viděla, supěla a funěla jak Sentinel po osmihodinové šichtě, ale tím skončil celý příběh. 😅

Ale zapamatuj si jednu věc: nic nemusíš. Jsi dospělý chlap, založ si vlastní rodinu, ne, si vyrob děti, jestli chceš, jedno s druhým. Nemusíš snášet nějaký slepice, nejsi povinen poslouchat montéry raditele, co se všem montují do života. Nemusíš! Opravdu ne!

Disraeli

To je samozřejmě pravda. A je samozřejmě pravda i to, že je to ze všeho nejvíc individuální. Ale právě i ta mentalita – může vycházet z toho prostředí, či profese (kdo má ty problémy a proč; kde se berou; kdo jich má víc; kdo k nim hůř přistupuje a „řeší“ je spíše destruktivně – jako třeba tím alkoholem). A proto zde ta spojitost s tím povoláním je a třeba i velká.

Jako i v Česku to hodně záleží třeba i od firmy – jak je vedená/organizovaná a koho zaměstnává. Protože i zde záleží na „firemní kultuře“. Některé firmy jsou „volnější“ a tolerují vulgarismy, vyšší nemravnost a klidně i alkohol nebo různé trosky a individua. Znal jsem ale i stavařské společnosti, které by hned takové lidi vyhazovali (nebo spíš ani nepřijali), mající téměř nulovou toleranci a potrpěli si na disciplíně aj. Totéž ostatně platí i pro ty slévárny aj. (já jsem třeba chvíli měl co dočinění s jednou slévárnou od Prometu… :D několikrát týdně se dávalo dýchat a vždycky někdo nějaké to promile nadýchal, zaměstananci se točili týdně, nikdo dlouho nevydržel, Čechů tam bylo minimálně, cigánů tam bylo hodně – a ti byli ze všech ještě nejslušnější a jako jediní ani nepili – hlavně na pracovišti a někteří vůbec :D Ale zase jsem byl párkrát v jiných firmách, typu ocelárna, kovárna, autovýroba atd – a zaměstananci naprosto slušní, spořádaní atd Práce hlídaná/monito­rovaná a zaměstnanci, kteří vypadali víc rozumně… samozřejmě těžko říct, jak se chovají doma nebo mimo práci, že.).

A taky, jsem po jistý čas spolupracoval se stavaři v některých arabských zemích (hlavně Omán, ale viděl jsem je i jinde), a to je o úplně něčem jiném než v Evropě (nebo hlavně v Česku). Nebo i v Japonsku – tam jsem se s nimi sice nijak blíže neseznámil, jen od vidění – ale stavaři tam vypadali naprosto spořádaně, bez jakýchkoli stop po vulgaritách nebo alkoholismu a drzosti. Naopak dost disciplinovaní, koordinovaní a „srozumění“ (jako bez pořvávání, nadávek – nejspíš, otálení, atd). Takže kultura samozřejmě taky hraje roli, hlavně i napříč zeměmi.

Filip84

Disraeli: To všechno, co popisuješ, lze shrnout do:

• frustrační odolnost,
• schopnost (a ochota!) konstruktivně řešit problémy.

Frustrační odolnost máme každý nějakou, ale každý máme svou mez. Když se ta mez překročí – a někdy se tomu opravdu vyhnout nedá: vnější vlivy – přijde reakce.

Jeden jde a podřízne souseda, protože má na něj už 30 let „pifku“. Druhý jde a ošoustá přítelkyni / sousedku / štětku … Třetí si zajde do speciálního burdeláku, nechá se dominou zmlátit, tahat za koule, bradavky atp. Třetí se nechá, také ve speciálním burdeláku, speciální horisontální pracovnicí pochcat. Čtvrtý jde do lesa na procházku, projede se na kole, zamaká si hodinu v posilovně atp. No a pátý vypije flašku lahve „na ex“.

Znáš Kino Divergent (U. S., 2014)? Je to dystopická novella, a v ní je – ta fiktivní společnost – rozdělena na (tuším) pět společenských tříd: jedni jsou odvážní – jsou benga, chrání společnost. Druzí jsou chytří – jsou mozky společnosti. Třetí jsou odevzdaní – ti, krom služby ostatním lidem, vládnou. Jsou tam i další skupiny, nás však zajímá sociální skupina mírumilovných: ti makaj na poli, mají tam klid, žádný stres, jim to vyhovuje.

Nejsme, jako společnost (globálně a lokálně už vůbec ne! 🤪) na tý úrovni, abychom to mohli prakticky řešit, ale primární problém je, že každá epocha, každá společnost (lokálně i globálně) má svou (pomyslnou) psychologickou profilaci, no a vždy se najde skupina obyvatel, pro kterou ta epocha „není“. A, velmi často, jsou to právě ti mírumilovní. Ti, kteří nemají rádi konflikty. Raději řeknou ne, než by šli do konfliktu. Kritika je vnitřně zraňuje, neposouvá. Etc., etc., etc.

Takoví lidé potřebují k sobě někoho, jako jsem já (ale někoho „jako“ – mne ne, já jsem krutě upřímný a sprostý, jak lázeňská veverka – to oni nedávají! 😅), kdo jim vytvoří prostředí, které potřebují, a k tomu jim pomůže – alespoň reálně, v rámci možností – vytvořit si nějakou asertivitu, když ne schopnost prosadit se, tak alespoň schopnost verbálně se bránit atp. A ideální by bylo, kdyby jim ty podmínky, které po ně jsou kruciální pro život, vytvářela společnost.

Ono je to, s takovými, těžko: zaprvé, většina vhodných partnerů je pro ně lázeňská veverka / agresivní / neromantický (to hlavně: jak by – asi – fungoval intimní život? 😅 Něco jako: „Podívej! Ten měsíček tak krásně svítí!“ – „Rači dej tu nohu stranou – tam prd vidím, jak se tam mám trefit!? Víš, sakra, že večer vidím úplný hovno!“ 😂; já umím ledasco, ale udělat romantickou večeři, nebo romantickou atmosféru? To fakt neumím! 😂😅). Za druhé, většina vhodných partnerů o většinu z nich vůbec nestojí.

No a tak když (třeba) někdo takový (protože ona je to, většinou, „rodová kletba“, že? 😅 Plus, teda, mamá narcistický sociopat – semetrika – k tomu, že? 😅😅) žije tím svým 😍 životem, tak jednoho nekrásnýho dne se mu to zhroutí, jako domeček z karet. No a co, no, tak – dejme tomu – sáhne po flašce lahve. A teď nevíš – genetika je sviňa – co má (historicky) „za sebou“, po předcích. A spadne do toho raz, dva.

Jo, naše – slavná a vyhlášená – medicína, ta mu dokáže „pomoct“! Ho zavře na protialkoholní do psychiatrický nemocnice. Tam to taky není nějak 😍, že jo, tam je hrnčířskej kruh, v telekinetas­kopickým přijímači kolová, plus antabusová therapie k tomu! 😅 No je, no – 👌, ovšem jediné, čeho (u takových) docílí je, že když vylezou, stačí jim na to se kvalitně ožrat deci, ne litr a půl.

Ale ano, psychologové se snažit mohou, mohou i (dokonce – občas!) něco umět, ale předělat dvacet, třicet, čtyřicet, padesát … let mentality je pro ně nemožné. Však oni o to ani neusilují – navedou je na cestu, a pak je na nich, jak s tím naloží.

O japonské, nebo i té musulmansko-arabsko … společnosti, si nedělej illuse. Japonci měli historicky isolacionalismus. Musulmani, vlastně, taky, že? 😅 Japonci chlastají první ligu – na to, že alkohol neumí odbourávat, geneticky podmíněno. Spousta z nich žije prací: ráno do práce, večer do hospody, ožrat se jak prase, domů se vyspat, ráno do práce, šest dnů v týdnu, v nedělu pojebat manželku a znovu. A dovolenou si berou namísto nemocenské – jinak by to bylo nezdvořilé. Jinak si ji berou, tak, jednou za pět let. Divíš se pak, třeba, množství sebevražd? Já ne. Ano, vně to neuvidíš – oni si zachovávají tvář.

Musulmani? Tak tam je tradiční rodina, a co se děje za zdmi baráku? To je každému jedno. Svýho času tam byl na Google nejvyhledávanější sexuální obsah „soulož z kozlem“. 🤷‍♀️ Nechápej to jako nějakou hrůzu, toho sexuálního obsahu online tam, tehdy, bylo vyhledáváno mnohem méně, než v Evropě, nebo Americe, ale „zoologie“ v tom silně dominovala.