Myslíte si, že je pro člověka určená osoba, se kterou by měl zůstat na celý život? Nebo by se neměl vázat a poznávat?

Víš na to je těžká odpověď , každý zamilovaný si myslí, že nic lepšího nepřijde a že je to nadosmrti.
Vztah je jako kytička musí se piplat a „zalévat“ kořenit – kořní jsou drobné radosti – stačí každodenní úsměv ,pohlazení, polaskání, maličkost pro radost – hezké slovo .....Jakmile se vytratí porozumnění a láska jde vztah „do háje“-tolerance nesmí chybět – člověk nesmí být podezíravý … nechat druhého tzv"dýchat" žiji v takovém vztahu již moc let a je to pěkné …asi jsme se pro sebe narodili a vyrostli začalo to v 15 letech a trvá dodneška ...... mohu říct, že jsme šťastni …
nemrzí mne že jsem nepoznávala víc ........ale každý to máme jinak – někdo i v pozdním věku dohání co v mládí zameškal a rozbije vztah .......který třeba leta fungoval…škoda…ale někdo si třeba polepší…
myslím, že zůstávat ve vztahu který ale nefunguje jak má, je zbytečné a vysilující pro oba…

Je, ale musí to cítit oba. Problém je , aby se ve správný čas vůbec našli. Někomu se to nepodaří za celý život, někdo tento vztah může mít naopak od dospívání. Ve zralém věku se to lépe pozná, než ve 20. Mohou se potkat také až v penzi, pak zamrzí část života, který spolu neprožili. Já např. ten osudový vztah cítím, jen mi vadí, že nevznikl dříve, ale asi to tak mělo být. Třeba by se vztah dříve i pokazil. Teď jsem si jist osobnostní vyzrálostí obou a tedy trvalostí. A láska jako ve 20 . Přál bych to každému, je to naplnéní života, více než cokoliv jiného.

Nebyla jsem vdaná jednou a nelituji toho.Myslím,že lidé se mění a nemá smysl trvat ve vztahu když z nějakého důvodu nefunguje.Já měla štěstí,že jsem měla kvalitní partnery (vrcholového sportovce,hudeb­níka,chirurga,věd­ce…) a dá se říct,že až na toho prvního,máme velmi dobré vztahy.Občas se „mými“ chlapy sejdeme (mnohdy i s jejich novými partnerkami) a něco ugrilujeme.Celá vesnice je vzhůru nohama,když hromadně chlapi vyrazí na houby, potom do hospody a tam mě „pomlouvají“.Vět­šinou se přidají děti,které s každým z nich několik let žily.Měla jsem štěstí-pro každou životní etapu vhodného partnera a rozcházeli jsme se bez vypjatých emocí a bez vlivu třetích osob.Důležitý byl asi ten fakt,že jsem nikdy nebyla na partnerovi hmotně závislá a všichni se málo zdržovali doma,takže jsem si byla jistá,že dokážu žít a vychovávat děti po neurčitou dobu sama. A nikdy jsem neměla o ctitele nouzi.Když jsem začala mít pocit,že něco nefunguje,vázne komunikace a není chuť vztah tvořit,nemá pro takový vztah cenu ztrácet čas..Jako člověk může být stále O.K. ale od partnera očekávám něco jiného.Když vím,že jsem vyčerpala všechny možné prostředky k nápravě a stále nefungujeme jak jsme původně chtěli,je třeba dohodnout podmínky rozchodu.Dnes je opravdu „jiná“ doba. Žijeme rychleji,na manželství a rozvod se pohlíží poněkud jinak,na svobodné nebo rozvedené matky také,život nám přináší mnohé nástrahy,láka­dla,možnosti, ale i stresy a tlaky. Právě proto bych nerada ztrácela z jakéhokoliv důvodu čas ve vztahu,ve kterém by byla právě třecí plochou zmiňovaná poloha záchodového prkýnka.

Asi to mám chápat jako dotaz na tzv. „osudový vztah“. Jenže takové jsou svým způsobem všechny, které nám do života přicházejí. Každý vztah o něco člověka obohatí, i když to mohou být třeba zkušenosti většinou negativní. Stejně je to obohacení.
V manželství jsem žila 27 let s člověkem s velmi pozitivním vztahem k alkoholu a díky němu k násilí. Má matka si myslí, že jsem se neměla rozvádět a měla jsem to vydržet. Na rozdíl od ní vím, že:

1. Když se dva lidé setkají a mají se co od sebe učit, co si předávat, může takový vztah fungovat léta a má smysl do něj jít třeba v 60 letech.
2. Když jeden z partnerů stahuje druhého partnera dolů, ničím vztahu neprospívá a nemá zájem na sobě pracovat, je lépe vztah ukončit a jít si každý svou cestou. Něco v životě si máme předávat, něco se od sebe máme naučit. Když už není co, není ani důvod vedle sebe trpět a pokračovat v utrpení, kterým se život dvou lidí, jimž na sobě nezáleží, stává.
3. Ve vztahu je to jako s přáteli – někteří nám za jediný kratičký úsek života dokáží ze sebe dát mnohem víc, než jiní za celá léta.

Závěr: Bez ohledu na víru na osud jsem dospěla k závěru, že pokud si partneři jsou oporou, vedle sebe rostou, jejich společný život má smysl, tak spolu mohou být klidně do smrti. Znám pár takových výjimek. Více vztahů znám ale krátkodobých, kdy se lidé po nějakém čase poznají do té míry, že konečně pochopí, pro které všechny důvody jejich další soužití s partnerem nemá smysl. Také znám vztahy, které fungují dlouhá desetiletí, manželé se nenávidí, ale jsou spolu kvůli společnému majetku. Nebo takové, kde se partneři dlouhá desetiletí navzájem podvádějí. Zůstávají ale spolu, protože se nedokáží postavit na vlastní nohy, nebo jim dokonce život ve lži a přetvářce vyhovuje. Je lepší navazovat vážný vztah jako vyzrálá osoba, která už zná alespoň sama sebe a ví, co od partnera a partnerství očekává. Zamilovanost je úžasná, ale pokud chybí rozum, tak to mnohdy na spokojené soužití nestačí.
Na druhý dotaz odpovídám, že člověk by se měl vázat. Měl by to ale udělat v případě, že si je jistý, že se jedná o partnera, se kterým stojí za to žít.
Jsou však lidé, kteří zjevně pro partnerský život stvoření nejsou. Rozhodně by do manželství ani do partnerských vztahů neměli vstupovat alkoholici, drogově závislí, gembleři, egoisté, lidé upřednostňující vlastní kariéru, slaboši a pod. Ti by se vázat neměli a neměli by nutit své partnery, aby s nimi museli prožívat jejich problémy a trpět díky jejich závislostem a úchylkám.

Můj názor se nejvíce blíží Hanulce.

Ne konkrétní osoba určená není. Hledat by se mělo s rozmyslem a chladnou hlavou.
Až najdu, měly by jít všechny takovéto myšlenky stranou, vlastně by neměly mít důvod vůbec vzniknout. Pokud vznikly, někde vznikla chyba která může být oboustranná. Bohužel moc pěkných příkladů nám naši slavní nedávají.

Navíc zde se hodně málo jedná o lásku. Všechno to jsou účelové rozchody.
Hamižnost a prachy vládnou světem. V šedesáti dělat hrdinu a hrát si na zamilovaného může tak jedině Gott a podobní. Znám mnoho prostých lidí kteří v tomto věku skončili sami a na morálním a finančním dně ¨jenom proto že se nedokázali dohodnout o poloze záchodového prkénka.

Já bych řekla, že v mládí klidně nevázaně poznávat, ale přijde čas, kdy je dobré vybrat si tu jedinou osobu a pak s ní být a zahnízdit. Jen vybírej dobře, abys nepřebrala, nebo nakonec nezjistila, že všichni přijatelní partneři jsou zadaní…

Někde jsem četla takovou pěknou pověst, že lidé byli dříve oboupohlavní, ale Bůh je rozdělil na muže a ženu a tím pádem je cílem našeho života najít tu svou druhou polovinu. Mně se to celkem líbí, něco na tom je. Většina lidí se dnes bere spíš z rozumu než z lásky, a proto je dnes tak velká rozvodovost a harmonický vztah téměř vzácnost.
Dnešní mladí už poznávají velice brzy, mně se to vždycky příčilo. Všechny holky se už kolem 12. – 13. roku líbaly a měly kluka, já se toho bála. První zájem o mně někdo projevil v 15ti, ale i tak si myslím, že to bylo moc brzo… Na nějaké úlety nejsem, ale každý to má jinak. Taky jsem trochu konzervativní, a když se dva líbali, už to automaticky beru tak, že spolu chodí.
Hanulka11 napsala přesně, že s každým novým vztahem si myslíme, že je to osudové a potrvá to nadosmrti. Já už přestala být tak naivní, mám pár ošklivých zkušeností…
Právě teď mám navázaný vztah s člověkem, se kterým nás dělí vzdálenost necelých 300 km, oba jsme zatím studenti, ale když ten vztah stojí za to, dá se všechno, tak budu věřit a doufat :)

Tak možna je, ale přavděpodobnost že se ti dva najdou nebo budou spolu chtit byt neni moc velka. Spíše záleži na každem jak se citi dobře, někdo je spokojeny sam, jiným nestači ani 3 partneři.

Je to možné. Ale pouze v případě, že se jedná o člověka, který skutečně ví, co chce a ví, co sám může druhému nabídnout. O člověka, který neuzurpuje, ale dává, umí vztah budovat a staví ho na první místo. Partnerský život je hodně zamotaná pohádka. A ne vždy ta s dobrým koncem. Musí se sejít dva lidé, kteří si rozumí. Ve všem. A ví, že tolerance, pokora, humor a snaha o štěstí toho druhého je základem pevného vztahu. Pokud je tam jen zamilovanost a druhému se cokoli toleruje (z jakéhokoli důvodu), nelze hovořit o „osudovém“ partnerství. Ono vůbec to tvrzení je takové… Osudový vztah…ten má pro každého jiné atributy. Podle náročnosti, intelektu a přání daného člověka.
Souhlasím s Očko, která v posledním odstavci v podstatě přesně udala příklady těch vztahu „neschopných“. Člověk, kterého ovlivňuje až paralyzuje něco jiného, než vztah, nikdy nebude dobrým partnerem.