Jaký je váš názor na tzv. sňatek z rozumu?

To bych se divil, že byla pevná. Mohli mít jasno v tom, co chtěli, ale nepojilo-li je žádné emoční pouto, museli si za chvíli lízt na nervy (pokud nepraktikovali bokovky – pak už je krom dětí nemohlo pojit ale vůbec nic). K čemu je takový život, když se denně probouzíte vedle někoho, koho nemilujete?
Samozřejmě láska v takovém svazku přijít může… ale je to vzácné.
Ale jde o názor můj, tedy někoho, kdo staví lásku nade všechno. Nechť se jako protipól ozve někdo racionálnější ;{)>

Myslím,že nějaká „jiskra“ být musí a pak už je to na té rozumné domluvě.Nedovedu si představit,že bych muselas dílet společný prostor,postel nevyjímaje s někým,kdo je mi fyzicky odporný.Myslím,že ani děti v takovém prostředí nemohou mít šťastné dětství,když rodiče jsou „jen“ rozumní a to ještě v tom lepším případě,protože nesympatie rostou v odpor a tak dále…pokud byla dřív obvyklá praxe domluvených sňatků ať už rodiči nebo mezi snoubenci,byla jak to znám z literatury a historie spíše vyjímka,že došlo ke vzájemným sympatím a sžití (nebo rezignaci).Mys­lím,že i dnes,pokud mají lidé nějaký vztah a dojde na úvahy o společném životě,na základních věcech se domluví.Třeba je ta správná domluva i to,že počnou potomky,ale sňatek nebude,prestože spolu budou žít a děti vychovávat,protože je to finančně výhodnější být svobodná matka.Je to také vztah z rozumu-až moc…:D

Odpoveď byla označena jako užitečná

Když už manželství, a manželstvím myslím především instituci na výchovu dětí, pak lze manželství z rozumu vřele doporučit. Otázka je, co že je to ten rozum. Do vztahu muže a ženy, alespoň v reprodukčním období života, se vždy budou nějak cpát silné emoce jako je sexualita a zamilovanost. Proti nim rozum, a tím teď myslím soudnost či uvážlivost, jaksi pozbývá sil. Proti této přírodní „vychytávce“ nejsme nikdo imunní. Lidská společnost navíc celou věc komplikuje různými „zvyklostmi“ (nátlakem, manipulacemi), ať už lidovými, romantickými, náboženskými, úředními, ekonomickými, „stavovskými“ a co já vím jakými ještě.
Zkusme to z druhé strany. Co není sňatek z rozumu? Asi ten z lásky? „Láska“ je poněkud mnohoznačný výraz, a proto raději použiju slovo „zamilovanost“. Zamilovanost má vedle mnoha jiných blbých vlastností i ty, že se spouští i vůči jedincům, kteří se k nám pro dlouhodobé soužití nehodí, a že má krátký dech. Vydrží jak kdy, ale v průměru několik měsíců. Potom neodvratně vyprchává. Prý se nám v mozku vyčerpají nějaké chemikálie. Potom nadchází jakýsi poopičný stav, kdy si navzájem lezeme na nervy. Pokud se nám ho podaří překonat, máme možnost se poznat bez růžových brýlí a tedy zkusit žít spolu bez zamilovanosti. Asi na základě něčeho jako je kombinace přátelství a kompatibility. Jestli se vám ty výrazy nelíbí, vymyslete jiné, mně teď lepší nenapadají. Šance na vytvoření dlouhodobého partnerství je pak jedna ku mnoha. Pozor, existuje i horší varianta. Pokud milostivá ve stavu silné zamilovanosti zjistí, že je v tom, lze sice uspořádat velkolepou svatební hostinu pro davy hladovců, ale nově úředně registrovaný pár má celý proces odchodu zamilovanosti teprve před sebou. A děcko na cestě. To nevylučuje, že to ustojí. I úřední a společenský nátlak je může udržet spolu. Nevím jen, zda jejich soužití bude snesitelné, neboli jak říkají romantici, půjde o šťastné manželství. Poohlédněte se po rozvodových statistikách. Ty na to mají cifry.
Často se traduje, že na počátku manželství má být veliká láska, a na sňatky uzavřené mezi lidmi, kteří se dlouhodobě znají jako přátelé, kolegové nebo jako sousedé od dětství, se pohlíží jako na něco, co není to pravé. Hloupost! Totiž, chci říci, že nesouhlasím. Znají-li se partneři od dětství, vyrůstají-li ve stejném prostředí, jejich rodiny se dobře znají a dobře spolu vycházejí, mají daleko lepší předpoklady pro manželské soužití, než lidé, kteří sice hoří upřímnou láskou (zamilovaností), ale nic o sobě nevědí. Je ovšem pravda, že partneři, kteří se znají od dětství, zpravidla spolu silnou zamilovanost neprožijí. Ona se ta potvora spouští především vůči lidem novým, neznámým, u nichž je naděje, že nemají nedostatky, o nichž u známých lidí víme, a vůči lidem, o které je třeba bojovat. Příroda ji prostě „vyšpekulovala“ tak, aby k sobě přitáhla lidi cizí. Ona tuto „cizost“ pomocí silných emocí překonává. Dočasně. Jde jí o další generaci, ostatní je pro ní druhořadé.
A propos manželství vzniklá na pracovišti. Lidé se na pracovišti mohou poznat daleko lépe, než vidí-li se občas na mejdanu nebo na dýze. Manželství vzniklá po dlouhodobé spolupráci v zaměstnání bývají stabilní. Ale pozor! Na jeden dlouhodobý vztah připadá X pokusů o něj. A není pravidlem, že by tyto pokusy končily tak, že se bývalí partneři rádi potkávají. Daleko častěji bývá jejich další koexistence na pracovišti, řekněme, problematická.
Dost mudrování, jdu spát.

Ano…lásky se nenajíš – jak známo…a pokud pár nepojí nic jiného…přijdou starosti a … nakonec končí bitkou o děti a majetek.. Kdežto tam, kde vědí s rozmyslem „do čeho jdou“ vyvine se přátelství a to je velice velice solidní základ…vášeň rozhodně nevylučuje…

Nevbím z rozumu zda je to pravé. Mne to skoro připadá jako obchod. Ty vložíš to a to, já vložím to a to a nějak to budem společně překonávat.
A třeba to vyjde, že se domluvíme, či že se budeme nějak tolerovat.
Přeci jenom raději bych dal víc na ten emoční náboj na prvopočátku a potom to sladění do nějaké rozumné dohody. To je víc v rovině vzájemného poznávání, zvažování zda ta a ta vlastnost toho druhého mi sedí, či zda mu neustoupím apod. Je to taky z rozumu, ale na jiném principu. Ta kalkulace vychází z té prvotní bláznivé „chemie“.

Podle mého názoru by se lidé měli brát hlavně z rozumu. Chodit spolu by měli pouze když se vzájemně bláznivě zamilují. V té bláznivé době by měli dbát na to, aby nezplodili předčasně potomka. Když bláznivá doba pomine a oba cítí, že chtějí spolu prožít celý život, potom by měli vzít rozum do hrsti, naplánovat budoucnost a s plnou odpovědností se vzít z rozumu. (Vynechávám méně kouzelnou variantu, kdy jeden z nich v průběhu bláznivé doby pozná, že toho druhého nechce a za většího či menšího rámusu odchází.)

mluvila jsem o tom s olašskymi romy.oni to tak maji po nekolik generaci,a pry se nikdy nestalo,ze by se do sebe nezakoukali.pokud to maji zakodovane po tolik generaci,neumeji to prijimat jinak.je to pro ne samozrejmosti.