Není to zvláštní, že se dnes děti nesvěřují rodičům se svými problémy, starostmi?

Není to zvláštní, ale smutné ano. Bohužel někteří rodiče se na své děti stále nedívají jako na osoby, ale jako na nějaký svůj projekt, se kterým si můžou dělat, co chtějí. Jak se jim pak děti mají svěřit, když vědí, že místo pomoci se jim dostane jen kázání, křiku nebo trestu?

Byť zrovna v odkazovaném případě bych se pozastavoval spíš nad tím, že se děti nesvěřují policistům. Rodičům se svěřit s něčím takovým, to bych neriskoval. Bohužel se často postaví na stranu agresora, jak o tom pak čteme v novinách.

No nejspíš to bude vina rodičů, ne? Kdyby dítě vědělo, že přijde-li s problémem za rodičem, dostane radu, tak by se svěřilo, ale když má takovou zkušenost, že přijde-li s problém za rodiči, tak bude mít ještě větší problém od nich, tak se logicky nesvěří.

To je jak tu tudle někdo psal, že dneska se děcka ve škole neuměj chovat a učitelé nic nezmůžou, že dřív když někdo dostal od učitele facku a řek to doma, tak doma dostal druhou, tak to je asi ten typ rodiče. Holka zřejmě dobře věděla, co bude následovat, když řekne mámě že jí táta (nebo strejda (nebo děda)) zneužil. Otázky typu: „Prosimtě nevymejšíš si, vopravdu se ti to stalo?“ nebo „A neprovokovalas ho? Dyt se podívej jak se oblíkáš..“

Půlka lidí by jí věřila, druhá půlka by jí nevěřila, famílie by jí vyčítala že jim rozvrátila rodinu, ve škole by se jí smáli, dostávala by přezdívky jako „strejdopich“ a podobně a měla by doživotní stigma. Z jejího pohledu bylo tohle asi opravdu nejlepší řešení, řekla všechno co chtěla říct, následná „popularita“ v médiích už jí nemusí dělat hlavu, je mrtvá takže to že se jí to stalo nikdo zpochybnovat nebude a ví že se to aspon začne opravdu řešit a policejní složky to budou šetřit. Myslím že jako mrtvá má mnohem větší šanci, že viník bude potrestán, než kdyby byla naživu a asi taky proto se takhle rozhodla. Podívej se třeba na Palacha, ten se upálil na protest proti komunismu a co se stalo, nestalo se vůbec nic, je o něm sice zmínka na wikipedii a možná i v učebnicích dějepisu, ale nedosáhnul ničeho, dalších 20 let jel „komunismus“ směle dál a rozpadl se dám od sebe, až když už to finančně nešlo utáhnout, takže efekt jeho činu 0. Ona už ted minimálně nějakého efektu dosáhla.

Marci, tohle se dělo vždycky, jenom jsme
dnes o všem více a dříve informováni.

Konkrétně zneužívání dětí je velice citlivý problém,
dítě si často myslí, že je to jeho vina (to mu často
vsugeruje pachatel).

Pokud se zneužívané dítě někomu svěří, naráží často na nepochopení
a nedůvěru → ve smyslu, to nemůže být pravda, takový slušný člověk,
to by nikdy neudělal, … případně na výčitky, že si za to může samo, že
pachatele k činu vyprovokovalo, … Dítě pak nevidí žádné východisko, neumí
situaci vyřešit, chce jenom aby to trápení skončilo…

Podle mne nejde až tak o nedůvěru dětí (dospívajících)
vůči dospělým, ale o malou informovanost dospělých.

Většina zneužívání se děje v rodinách, pachateli bývají ti, koho děti
znají, mají je rády, o to je pro ně potom situace těžší a složitější.

Článek jsem nečetla nemám zapotřebí zabývat se tragédiemi.
Můj synovec a to už mu je 24let se svěřuje pokaždé sestře s
každým svým problémem, který má, protože je hodně citlivý.
Ale ne s každou podrobností to je jasné. Kam jede, co tam dělal,
to néé.
To se nedá říct o klucích jeho věku. Někteří berou drogy, nechodí
domů, pijí atd.
..............
Já jsem se svěřovala mamce taky až okolo 25let dřív ne, to se asi
mladí lidé stydí. Taťkovi jsem se styděla říct cokoliv. On byl rád, že
já byla aspoň trochu šťastná a dával to najevo, jak uměl. :)

Upravil/a: briketka10

Je hodně takových případů, kdy to rodiče prostě neumí, nedokážou si se svými dětmi vybudovat důvěrný vztah. Takové dítě se pak cítí jako cizí, odstrčené. Znám případy, kdy tu roli převzala alespoň babička, nebo strýček, ne každé dítě ale má to štěstí. Mám pocit, že rodina přestává plnit svou základní výchovnou roli, je to smutné.

80% obetí akéhokoľvek násilia pozná páchateľa

ešte stále v spoločnosti funguje stereotyp, že rodina je to najlepšie, bezchybná inštitúcia, základ štátu…len nikto nikdy nepovie, že to musí byť funkčná rodina!

ešte stále (a sú na to aj výskumy) mnohým ľuďom záleží viac na tom ,,čo si o nich pomyslia ostatní" než na svojom živote, na živote rodiny, áno, aj detí

ešte stále sa považuje za akceptovateľné tutlať akúkoľvek ohavnosť (aj takéto prípady) ,,pre pokoj v rodine" a čo je hlavné – popierať realitu, ak je hrozná!!!

ešte stále sú deti brané ako ľudia 2.kategórie, ja mám na Slovensku pocit, že sa s nimi zaobchádza ako s hnojom, tak ako so seniormi a zťp! lebo štát z občanmi zaobchádza ako s otravným hmyzom.....čo teprv slabší a odlišní?

„dnes…“
Myslím, že výrazně změnila jedna věc – informovanost…
I dříve docházelo k takovým tragediím – ale nedozvěděl se o nich ´celý svět´ v přímém přenosu.
___
Proč se některé děti nesvěřují? Resp. některé více, jiné méně?
Nevím…
Taky jsem dítě svých rodičů – a taky se nesvěřuju (nijak zvlášť jsem se nesvěřoval ani v dětském věku ;;-))…
Asi to bude výchovou…

Nesvěřovaly se ani dřív. Děti v pubertě již rodičům nevěří.

Je to normální, mají mobil, počítač, a páni rodiče dost často , výkon, kariéru často shromažďování majetku, tak není čas klábosit s potomky, mohou si moudra najít v počírači

Bodíky rozdány, přidávám svůj pohled:

Zvláštní to není a existují i přesné opaky ale je jich, pravda, minimum.

Čím to je: Je více důvodů, například:

• Puberta: je to problém rodičů (nikoliv dětí jak se často uvádí) kteří nechtějí pochopit, že jejich dítě už dítětem nikdy nebude a většinou si neustále říkají:"co si to to DÍTĚ vůbec dovoluje mít stejné potřeby a nároky jako já a jedná se mnou jako se svým kamarádem (=rovnocenně). Rodičům nelze vysvětlit, že už nejsi dítě a že tvé odlišné názory jsou stejně platné jako ty jejich.
• časová zeď: Rodiče žili v jiné době a platnost většiny jejich fundamentálních (=základních) názorů dávno vypršela a rodič který si myslí jak dobře svým dětem rozumí není nic jiného než naivní (i přesto že to nikdy nepřizná). U prarodičů je časová zeď patrná ještě daleko více.

Tedy rodiče – děti byly, jsou a budou navždy dva odlišné světy a je přirozené že každý zůstane v tom „svém“ a v ideálním případě se budou snažit se alespoň částečně pochopit. Ale svěřovat raději ne. To spíše svým kamarádům/kama­rádkám – ti je jistě pochopí daleko více.