Není tzv. duchovno čirý podvod nebo přinejmenším omyl?

“Náboženství je víra v zážitky jiných. Duchovno znamená mít zážitky vlastní” Deepak Chopra

Duchovno je pravděpodobně nejpřirozenější věcí na světě. Jde pouze o to, že vaše vědomé já chápe, že je něco více než jen tělo, že jste i duše s neomezeným potenciálem. Duchovno umožňuje následovat své srdce, podporuje vás v tom, abyste následovali svou intuici a dělali to, co je správné pro vás a ostatní ve vašem okolí. Skutečně vás osvobodí, abyste mohli být těmi nejlepšími lidmi, aniž by vám slibovalo odměnu nebo trest. Odměnou je vám jednoduše vaše vnitřní štěstí. 🙂

https://www.e­nergiezivota.com/skry­te-moudrosti/rozdil-mezi-nabozenstvim-a-duchovnem/

Duchovno není náboženství. Stejně jako duch není duše.

Rozdíl mezi duší a duchem.
https://www.od­povedi.cz/otaz­ky/jaky-je-rozdil-mezi-dusi-a-duchem-cloveka

Duch – něco, co umožňuje člověku přemýšlet , je to vlastně rozum, něco , co funguje v našem těle, jako vyšší nervová činnost, vytváření myšlenky, tedy naše „duchovno“., něco nehmotného. .

Duch je něco, pomocí něhož se projevujeme svými názory, rozumem, zatímco duše je pojem náboženský.

Náboženství lidi rozděluje, duchovno spíš sbližuje. Duchovno má svou vlastní pravdu, i když např. nábožensntví tvrdí, že Bůh stvořil svět, v oblasti duchovna si si to přebereme sámi a stanovíme, zda tomu věříme.

Náboženství může ovlivnilt duchovno, ale i naopak.

Osobně považuji filozofii za duchovní vědu, protože zkoumá podmínky možnosti vzniku světa a postavení člověka v něm. Když člověk myslí, pochybuje, tedy je Nebo bytí a jsoucno, stejně tak další filosofické zákony.

Třeba mravnost,, morálka, ctmopst také souvisí s naším duchem …
„Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně“, , jak vyslovil Imanul Kant.

U duchovna je třeba mít představivost, která potvrdí nebo vyvrátí realitu.

Upravil/a: annas

Ne, určitě neni.

Duchovno je hodně široký a neurčitý pojem. Sám jsem spíše materialista, přesto připouštím, že určité duchovno člověk potřebuje. Skepticky se dívám třeba na mysticismus, náboženství nebo spiritualismus obecně, ale co taková láska, smysl pro krásu (hudba, výtvarné umění) nebo lidská fantazie? Něco je podvod nebo omyl, něco je vlastnost vyhrazená lidskému druhu.

Především chci vyzdvihnout odpovědi Keplera a hapiky. I při nejpřísnějším zkoumání jsem doposud nebyl schopen najít přesvědčivý důkaz vyvrátit existenci „duchovna“, tudíž z principu MUSÍM připustit jeho potenciální existenci.

Jasně, pánbíček z bible, všelijací voodoo-esotero-náboženští pomatenci (popřípadě vyčůránci), kteří těží z naivity ostatních jsou mi také k smíchu. Dopuštíš se ovšem omylu v tom tvrzení o vyklízení pole díky vědě. Věda zdeptala pouze bůžka (křesťanů, muslimů, židů etc.), nikoliv Boha – což je podstatný rozdíl – na tomto poli nesklidila ANI BOD! ;)

Už Kepler ti v odpovědi nastínil že existují i JINÉ (nefyzické) prožitky (Jak bys např. FYZICKY popsal prožitek z hudby? To je čistě DUŠEVNÍ záležitost podle mne.) Takže bych to shrnul parafrází Saganova výroku > Neexistence důkazu existence „duchovna“ NENÍ důkazem jeho neexistence! (možná bych měl dopsat „mně známého důkazu“ – kdoví, možná takové důkazy existují, ale JÁ je neznám) ;) :)

Omyl je, že si mnozí lidé myslí, že už všechno vědí, takže na nějaké duchovno či víru jim ve svém srdci nezbývá místo, ale jen ti nejuvědomněleší zjišťují, že čím víc toho vědí, tím více otázek čeká na objasnění.

Víra ve vyšší moc jde s lidstvem od dob, kdy si ve vývoji dokázali lidi uvědomit své „já“, ale jelikož v tehdejších letech toho ještě tolik neznali, nerozuměli a teprve objevovali, všemu přikládali vyšší význam, no a to se vleklo dál a dál až do nyní, kdy se i ono duchovno vyvinulo společně s vývojem lidstva… lidi se vyvinuli s začali zjištovat, jak vše opravdu funguje, a duchovno se vyvynulo z „nevím jak se to stalo, tak to bude vyšší moc“ na „využijme lidí, kteří se úmyslně nechtějí dozvědět funkčnost okolních jevů, aby věřeli že darováním prachů církvi podporují boha, který káže že obohacení se peneži je stejně zlo“ :D :D :D zlatá to logika věřících.. Díky bohu za stárnku Atheistic Republic :D

Tzv. „duchovno“ je samozřejmě podvod
a zároveň snadná forma výdělku pro tzv. „esoteriky“.

K předchozím odpovědím → u kultury (hudby) apod.
jde podle mne především o (po)citový prožitek.

Jo vínečko a pravda… napíšu pár reakcí na odpovědi, stejně už jsem si to tu zavařil, tak to dodělám u zbytku.
Věda souvisí s poznáváním pravdy, snaha o poznání pravdy duchovní a hmotné jde ruku v ruce, křesťanství nutká k obojímu, křesťané hlavně v počátcích, ale i dnes přispěli dost vědě. Rozhodně nelze označit vědce v odkazu za větší hlupáky,než jiné: http://avalon­.wz.cz/Dusevni_rus­t/Citatyslavni­obohu.htm I když bylo jaksi rouhající bořit některé představy, třeba o Zemi nebo Slunci jako středu vesmíru. Genesis bible k takovému pojetí malinko svádí, Inkové měli Slunce dokonce jako Boha, Ale jakou měrou Bůh vesmírem překonává prvotní úsudky (jen taková světýlka na nebeské klenbě), takovým způsobem je třeba počítat s hodnotou představ mnohých lidí (vč. křesťanů) o něm samém. Dokonce se v bibli píše přibližně: „Jak nebe překonává zemi, tak myšlení moje překonává myšlení vaše.“
Hapiky to trefil, pro někoho mohou výdobytky vědy představovat vyklízení pole od Boha, pro jiné přesně naopak – objev dává žasnout nad boží velikostí a navíc objevem jednoho se ukáže mnohem víc ještě neobjeveného. Ježíš řekl, že znamení nebude tomuto hříšnému pokolení dáno, nelze asi čekat, že by někdy věda potvrdila nebo vyvrátila Boha, pořád bude záležet na jednotlivci.
Samotná evoluce je v dnešní době převážně přijata i křesťany, pojetí 7 dnů se drží jako celek adventisté 7dne a pak jednotlivci v dalších. Názory jsou roztříšěné, jelikož vědci často nejsou nestranní, nebo ti lepší přinejmenším dost zodpovědní. Takže u veřejnosti přetrvávají pochybnosti o nálezech a spolehlivosti jejich datování atd. Osobně vídím interpretaci evoluce nezodpovědnou a protináboženskými předsudky ovlivněnou. Kdysi třeba ve vysílání Meteoru vítězoslavně a silně posměšně oznamovali, jak vědci zaznamenali vznik nového druhu pěnkavy na nějakém ostrově, kde v následku katastrofy vyhynuly některé rostliny,kterými se ptáci živili a následně převládly pěnkavy s menšími zobáky,lépe přizpůsobení na jinou potravu. Takže nestrannost není, pravý vědec by to možná interpretoval, že převážná část původního genofondu pěnkavy se ztratila. Tzv. nový druh je spíš jen část, která byla v genofondu už dřív přítomná. Následkem katastrofy ovšem tato část začla novou éru se svým dalším genetickým vývojem. Takže něco nového částečně vzniklo, ale… V globálním měřítku stále vymírají tisíce druhů, genofond se zužuje, a pokud vůbec lze mluvit o vzniku něčeho nového, tak to absolutně nemůže a nikdy asi nemohlo konkurovat opačnému trendu. Tedy předpokládám, že lze tento paradox vědecky vysvětlit a teorie evoluce může pokračovat, ale prostě lidé nejsou nestranní a věda tím trpí.
Co se týče teorie vzniku života vůbec z jakési polévky s potřebným stavebním materiálem a podmínami, přirovnává se to statisticky, jako by v důsledku větrného víru vznikl z prachových částic raketoplán XXX. Vzhledem k důmyslnosti živých struktur na úrovní subbuněčné, tkáňové i vyšší mi toto přirovnání přijde ještě velmi slabé. Nahodilý příklad z nekonečného množství jiných: jak zjistil list stromu, že je třeba na bázi řapíku vytvořit pletivo, které na podzim odumře a list spadne? Z prapolévky? Může hmota směřovat proti trendu k neuspořádanosti, entropii či jak, k soustavě tak důmyslné, provázané a navíc krásné. Květy rostlin, přepodivná zvířata. Tyto souvislosti nikdy nebude Boha odmítající vědec nikdy dostatečně vnímat a nestranně po nich pátrat.
Takže osobně je pro mě těžké nevěřit,i kdybych se snažil. Důvodem k tomu by spíš bylo nefungování spravedlnosti na Zemi, nefungování církve atd. Ale současně je to i pro i proti. Vedle velikosti materiálního světa – organického i mrtvého, je tu i velikost světa duchovního. Vzájemně provázané. Od nejnižších věcí, jako proč z prapolévky se vyvinul pes či kočka cítící slušnost za sebou zahrabávat své výkaly, pes hájící svého pána před nepřítelem nebo nebezpečím, až po svět lidský – krásu umění, obětavost i ve svůj neprospěch,… až po války a nenávist k pravdě.
Ano, Ježíš Židům říkal: „Proč mě nenávidíte a chcete mě zabít?“ Ale oni sami tomu nevěřili, později však mu museli dát za pravdu. Ježíš přinesl smíření hříchů, rady o fungování zákonitostí lásky, ale zároveň řekl, že nepřinesl pokoj a jednotu tomuto světu, ale nenávist a rozdělení. Mluvil o tom, že když nenáviděli jeho, stejně tak svět bude nenávidět je. Na první pohled to svět odmítá,že by měl nenávist, ale k závěru lidstva bylo předpovězeno nebývalé tažení proti věřícím. Podle bible jde o skrytý boj, Bůh se rozhodl doplnit místa padlých andělů lidmi. To se jim nelíbí a chtějí tomu zabránit. A Bůh jak anděly, tak lidi nechal projít zkoušku. Dal i varování, že se člověk může o Boha připravit, blouděním,svody a nástrahami lákavějších duchovních směrů. (Tedy samozřejmě spousta bloudících ale dobré vůle na tom bude líp, než neteční křesťané) Takže toto varování by nemělo být bráno tak negativně, ale prakticky. Podobně i jako celé křesťanství může při otevřené mysli otevírat oči k poznání duchovních krás, a hledání pravdy. Jenom to není nic laciného, jako ani Kristova oběť, odráží to smutnou realitu světa. Ale jako Mesiáš se zdánlivě nenarodil v Betlémě, a i dále ztěžoval své učení podobenstvími a nezákonným chováním, tak Bůh podobnými léčkami provází lidi stále. Pomocníkem je otevřené srdce a mysl, někdy i ruce. Zkouška. Přesto Ježíš velmi miloval i Jidáše, jen nemohl nic dělat, nechtěl-li narušit pravidla zkoušky. Podobně křesťané mají všechny milovat, i za okolností jako Štěpán. A v pokročilejším křesťanství taková láska není nic nuceného, ale přirozený důsledek láskyplného otevřeného vnímání světa. Dary ducha. Proto má Marci částečně pravdu, že náboženství je víra v zážitky druhých – větší část věřících hlouběji uvěřila,když vycítila až nadpřirozenou lásku některých věřících a kladla si otázku, odkud to berou. A to je možná největší kámen úrazu pro mnohé, že Ježíš svěřil Ducha Svatého, který dává živou vodu – pramen,klíče, do rukou církve. Svátostmi církve, vkládáním rukou se pak předává dál. Ovšem bez vlastní snahy a touhy živá voda nefunguje. Tedy není to možno chápat tak, že není žádné cesty mimo církev, sám jsem jaksi ne zcela vlastní vinou mimo, ale záleží na konkrétních okolnostech.