Proč jsou parky projektovány tak, že si tam lidé musí vyšlapávat vlastní cesty?

Ano, obvykle to beru jako chybu architekta. Někdy to je ale těžké, pokud architekt chce parku dát nějaký styl. Kdysi z nějaké diskuse s kolegy jsem zaznamenal přístup, který se snad někde má uplatňovat: Při stavbě-rekonstrukci parku či podobného prostředí se nejdříve srovná terén a oseje trávou a předá se do služeb veřejnosti. Po nějakém čase se přijde někdo mrknout a podle vyšlapaných pěšinek navrhne a zrealizuje chodníky 😉
Samozřejmě je otázka jak to třeba udělat aby se lidé nebrodili v blátě – asi ten přístup není vhodný do všech podmínek.

Projekt je podle nějakého konceptu. Že jsou lidé neukáznění je běžné. Není možné, aby si každý dělal svou cestu jak se mu hodí.

Představy architektů a potřeby lidí se málokdy potkávají. Ovšem parky jsou místem odpočinku a procházek, není teda důvod projektovat cesty nejkratší trasou.

Možná proto, že levá ruka neví, co dělá pravá.
Nedostatek zájmu, zdravého selského rozumu, uplatněného v praxi.
U nás se přece vše „plánuje“, od zeleného stolu ;D
Tam, kde si můžeme vzít praktické/osvědčené řešení i ze zahraničí.
Projektant namaluje, naplánuje, v programu NĚCO vymyslí. Na místě, často nikdy ani nebyl ….
A domnívá se, že lidi naučí po svých chodnících, cestách a stezkách chodit. :/

V ČR jsou i světlé výjimky, první vlaštovky (tam, kde má někdo chytrou hlavu na krku). Asfalt/dlažba se natáhne tam, kde si lidé vyšlapali cestičky.

Dobrá otázka +1.

Třeba u nás máme parky stavěné v 19. století pro účely lázeňských hostů. Jenže, nejsou lázně, tak, poněkud, také nejsou lázeňští hosté. Do toho ten park dostal docela na frak za Husáka: cesty se vyasfaltovaly, co tam bylo jezírko, a myslím, že v něm byly kdysi i labutě, no tak to se zjednodušilo, a svého času bylo, snad, i vypouštěné, atp. Cosi se opravilo, vybudoval se zpátky hudební altánek atp., ale pořád je to promenádní park z 19. století. Krajem přibyla cyklostezka, prostě s vývojem času se upravují i parky.

Architekti jsou architekti. Někteří mají své představy, které jsou hodně, hodně nepraktické. To je různé. Co parky, u parků se to opravdu těžce odhaduje, jak ho vlastně ti lidé budou využívat, a taky se to s časem mění, ale vezmi sídliště, za Husáka, že jo. Já ještě pamatuju, jako fakan, vždycky začaly vznikat různé pěšinky. Jo, a vyšlapané rohy chodníkových zatáček a „křižovatek“. Ty, ale některé ty pěšinky byly docela logické. Prostě: architekti, to je něco, jako ingénieuři, ale ještě mnohem víc. 🙂

Někdy je skutečně to, že cesta vede dokola, ale lidi potřebují jít napříč (a je jasné, že to prostě nebudou obcházet), způsobeno změnou v plánech. Původně tam, podle plánu, mělo být něco vybudováno, třeba dětské hřiště, nebo památník rudoarmějcům, dělnickému hnutí (dneska: legionářům), atp. Jenže, to byl plán, pak se budovalo, a pak se zjistilo …, a tak tam vznikla, namísto … travnatá plocha. A že by se, přes ní, udělal chodník, to už bys chtěl moc, vážně! 🙂

Někdy je to o rozpočtu. Chodníky musí být dlážděné (řekla prasečí hlava), ale peníze na to nedá. Tak jich, logicky, musí být málo.

Těch důvodů může být spousta, podle místa, okolností, jako u všeho, v čem je nějaká politika, je to plánováno centrálně, od stolu, „z daleka“ (což nemusí znamenat nutně Prahu & UV Strany, nebo ministerium, to je, snad, ještě horší, než UV Strany 🙂, z jistého úhlu pohledu to může být i městská rada, okres, kraj…).