Proč říkáme „já“ ?

Otázka není jasná. Zájmeno já = osoba, která mluví.

1. Etymologie podle J. Rejzka. – Všechny tvary osobního zájmena já v ie jazyícch vznikly z undoevropského základu .*eǵ(h)om, *eǵō-.
Ve slovanských jazycích se e změnilo na a., g se změnilo na j. Ztráta koncového -z ve většině moderních slov. jazyků je asi podle zájmena pro 2. os. ty.

Já zájmemo = staročesky. jáz. praslovansky jaz, rusky ja, .
gótsky ik, ( z toho vzniklo německé ich, angl. I); lat. ego,
ř. egō̺, arm. es, sti. aham. atd.
–
2. Zájmeno já se často užívá nadbytečně, jde o tzv. pleonasmus – já jsem napsal, já jsem řekl. Gramatika to nevyžaduje nutně. Není to chyba, ale stylistická varianta.
Je-li např. použití osobního zájmena ve větě (vyjadřující původce děje, mlvučího, tak jeho použití často znamená zdůraznění ((Já) vás neznám (, ale on ano).).

Někdy ale užití JÁ působí jako upřednostňování vlastní osoby, považování se za nejdůležitějšího jedince , egoistu atd.
Doplňuji:
Věděla jsem, že jsem vložila otázku na téma JÁ. Nemohla jsem ji dříve najít až teď.

3. Opět něco o zdůrazňování vlastního JÁ.

Ja – pasledňaja bukva v azbuke, říkají Rusové. Já je poslední písmeno abecedy. Co napovídá toto ruské přísloví?

Němci tvrdí, že „Der Esel geht voran“, tedy že „Osel jde jako první“.

Obě přísloví ovšem původně připomínala starou zásadu slušného chování, že při výčtu několika osob máme sebe uvést až na posledním místě.

Co myslíte, dodržuje se pravdilo, že Petr, Pavel a JÁ … Nebo tato zásada vymírá a platí, že uvést výčet slovem JÁ je nevychovanost? Mají přísloví stále výchovnou funkci?

Odpoědi v odkazu
http://www.od­povedi.cz/otaz­ky/ja-paslednaja-bukva-v-azbuke-rikaji-rusove-ja-je-posledni-pismeno-abecedy-co-napovida-toto-ruske-prislovi

Upravil/a: annas

Protože jsme Češi. Němci říkají „Ich“, Angličané „I“ …

Poněvadž toto zájmemo do češtiny jednoduše patří.
Jsou ale jedinci, kteří trpí ‚jášstvím‘ a ve snaze zdůraznit svoji osobu či názor ono ‚já‘ používají až zneužívají nadměrně. 🙂

Já je zdrojem naší existence. Z Já vychází myšlenky, které utváří osobnost, neboli „já“. Kdyby nebylo Já, nebylo by nic. Tělo umírá, Já zůstává a osobnost se převtěluje.

Bo kdybych řekl např. „To nebyl“, tak by to nedávalo žádný smysl.