Nelze jednoznačně odpovědět. Podle mne se to mění podle průběhu života a podle momentální situace. Oboje je pro život a pro rozvoj společnosti zřejmě neméně důležité.Bez otázek a hledání odpovědí by to dost dobře nešlo.

1. myslím, že ji lze považovat za důležitou.
2. Určitě, jsou to základní kameny učení a poznání.
3. Jsou vhodnější, nenásilné a lze si všimnout, že všichni úspěšní a vrcholoví manažeři , ovládající rétoriku je hojně využívají.

Pravdu má, podle mého názoru, mudrc.
Ale je ještě rozdíl čeho se otázky týkají a jaký mají obsah.
Každý člověk, i ten „nejjednodušší“ má otázky.
Tragédie je ovšem právě v tom, jaký obsah a čeho se otázky týkají.
Pokud jde o otázky, zjednodušeně, typu třeba existenčního (kde co sehnat, čeho se najíst, kde a jak bydlet) ty má asi většina lidí, bez ohledu na inteligenci.
Pokud jde o otázky, opět zjednodušeně, třeba otázky týkající se víry, života, zrození a smrti, nebo třeba jako máte Vy 🙂, takové otázky mají většinou pouze lidé s vyšší inteligencí, pro které otázky prvního typu jsou jednoduché, někdy nepodstatné a většinou na ně odpovědi znají, nebo si je snadno zjistí.
A k vlastním bodům Vaší otázky:
Bod.1 Ano
Bod.2 Ano
Bod.3 Všechny otázky, jakkoliv položené, jsou vhodné. Nezáleží na jejich formulaci, záleží pouze na obsahu.

Člověk, který nenalézá odpovědi je zvídavý, ale nespokojený, ba i nešťastný.
Pokud nenalézá otázky, je povahy jednodušší, ale spokojený, ba i šťastný.

1. ano
2. měl by jen rozvíjet
3. nedůležité

Netvrdil bych, že „tragédie lidského života“ spočívá právě v nenacházení otázek, omezil bych se na konstatování, že je to tragické. Mira tragičnosti čehokoliv je individuální a závisí na mnohých dalších okolnostech. Co je hrozné pro jednoho, může jiný odbýt pokrčením ramen, jak již zde v odpovědích zaznělo.

1. I když na dotazy typu „Je možné…“ s oblibou odpovídám „ANO!“ (s ohledem na kvantově pravděpodobnostní podstatu reality), omezím s na konstatování, že… ANO, JE to možné. :D :D :D Vysvětlovat to ale Lojzovi s koštětem a oranžovou vestou v „Briketě“ (celkem známý podnik naproti nákladovému nádraží Žižkov) bych ale opravdu NECHTĚL! ;) :D :D
2. Může ve smyslu „lze“ nebo ve smyslu „má-li“? V prvním případě bezpochyby ANO, v druhém je při bližším průzkumu odpověď NATOLIK problematická, že se až zdráhám na ni jednoduše odpovědět! Nicméně myslím, že ANO, protože právě v tom tkví důležitost poslání učitele, ne jen ve snaze nadrtit do žáka hromadu faktů! Tohle je ovšem na MEGADLOUHOU diskuzi Už jen samotný fakt, že „učitelství“ osobně považuji za „poslání“, nikoliv za „práci“ – podobně jako lékařství a některé jiné obory je pro mne dost zásadní.

Ono je těžké srovnávat např. práci ředitele korporace na výrobu „povolováků na utahováky“ s prací učitele. Je snadné udělat bilanci a zjistit, že jsme v černých číslech (hurá, budou odměny)! Ruku na srdce, když taková korporace ze dne na den ZMIZÍ, tak ve skutečnosti k ničemu světobornému, nenapravitelnému nedojde. To když selže učitel, je téměř jisté, že to DOŽIVOTNĚ ovlivní stovky či tisíce lidských životů (tedy jeho žáků a jejich prostřednictím JEŠTĚ MNOHEM více jiných – teď píši o vlastní zkušenosti)!!

Takže i v tomto významu ANO, ale nikdo PLS po mně nechtějte konkrétní kritéria, JAK SPRÁVNĚ postupovat při „modelování/smě­rování myšlení“ žáka, jelikož i tohle je individuální a právě ROZPOZNÁVÁNÍ a VÝBĚR vhodných postupů je jeden z klíčových faktorů odlišujících dobrého pedagoga od mizerného.

3. I zde záleží na okolnostech. Každopádně psychologické postupy FUNGUJÍ (i když Aliendrone nad těmi „zbytečnými nesmysly“ ohrnuje nos). Bohužel, jakkoliv se mi to nelíbí, tak VÝSLEDKY mluví jasně – reklama funguje, s motivační přístupem se dosáhne LEPŠÍCH výsledků než „pouštěním hrůzy“ (i kyž i to má hodně do sebe! ;) :D) – prostě SPRÁVNĚ (myslím vhodnou formou) položená otázka může vyvolat zájem, jakkoliv by při jiné formě položení dotazu došlo k okamžité rejekci a zapomenutí. ;) :)

Za tragédii považuji spíše život beze smyslu a zásad.
Je lepší využít každé chvilky než přemýšlet jak žít déle a přitom být sama mezi lidmi. Otázky a hledání odpovědí jsou součástí daru řeči, který využívá každý člověk již od malička. Později zjistí kde a koho se ptát úspěšně…

1. Mudrcovu odpověď beru jako motivační, nutící k zamyšlení.
2. Záleží na vyučujícím.
3. „Colombovské otázky“ bývají impulsem momentálního běhu myšlenek. Otázky začínající PROČ používám dodnes. Např. u nepovedeného díla mi nepřijde dětinské zeptat se „Proč se nepovedlo?“ I toto slovo patří do slovníku a není nutné spojovat ho s pocity viny nebo ohrožení…

Upravil/a: johana 56

Nehľadaj odpoveď bez otázky. Než otázku položíš, najprv sa zamysli nad jej významom a formuláciou.

1 – Mudrc v podobenstve, podľa môjho laického názoru, poukazuje práve na rozpornosť ľudského myslenia.
2 – Ano, nielen učiteľ, ale napríklad aj rodič môže takto pôsobiť sveje dieťa, na žiaka.
Spomínam, ako na dejinách umenia profesorka odložila skripta, vysvetlila látku a na nasledujúcu hodinu sme mali hodinu otázok a odpovedí nielen k textu v skriptách ale aj k dostupným materiálom v knižniciach. Takto nás učila nememorovať odprednášané, ale práve naopak vyhľadávať si ďalšie dostupné materiály a rozmýšľať nad nimi. Neprekážalo jej, ak mal niekto inú informáciu, odlišnú od tej „školskej“, práve naopak, rozdiskutovali sme to a hľadali korene vedomia.
3 -Zaujímalo by ma, táto otázka ma napadla pri písaní tejto odpovedi, prečo ste položili práve túto otázku. … s pánom Tukom a jeho tu uvedeným citátom nesúhlasím. U mňa otázky začínajúce „Proč“ nevyvolávaju pocit viny a ohrozenia (asi pretože som „bez citu jako led“), ale skôr zvýšia zvedavosť, čo zasa ta „annas“ (dosaďte si ľubovolné meno) chce vedieť, keď dáva takéto otázky? Prečo ich dáva, čo tým sleduje? To je predsa strašné, nad jej otázkami musí človek rozmýšľať a ešte chce od nás aj premyslenú odpoveď.